Archiv autora

Vzít někým jiným připravenou starší edici a znovu ji vydat ‒ to není tak banální úkol, jak se to možná zprvu jeví. Znamená to nejen si odpovědět na otázku, zda bude o oprášené starší vydání zájem, ale přinejmenším také, jakou metodou se má při takovém zbavování prachu postupovat. Způsobů, jak reedici provést, je několik, a to, jestli stačí staré vydání jen přetřít, omést či důkladněji opravit, nelze poznat bez toho, že se stará edice řekněme pořádně proklepe. Jednu z možností, jak raději při opětném publikování starší edice nepostupovat, ukazuje poslední vydání Básní Karla Hynka Máchy v České knižnici (2015). Pokračování textu Copak je to za reedici?

Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci. Pokračování textu Divná kniha

Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné. Pokračování textu Ediční populismus

Nejprve, co se přihodilo. Autor těchto řádků spolupracoval na přípravě textu pro edici Písně II Antonína Dvořáka, kterou tento rok vydala ve své řadě Urtext pražská divize nakladatelství Bärenreiter (edičně připravila Veronika Vejvodová). Úkol byl jasný: zkontrolovat dodaný text, srovnat jej s autorovými rukopisy, prvotisky a také s původními zhudebňovanými předlohami, edičně jej dále zpracovat a podat o této činnosti zprávu, která bude součástí předmluvy k vydání. Takto připravený text Dvořákových písní šéfredaktorka Eva Velická přijala. Následně došlo k emailové korespondenci o jedné navrhované opravě textu (o tom dále), kterou po uvedení důvodů šéfredaktorka akceptovala – alespoň se to tak z jejího posledního psaní jevilo. Ve vydaném textu však oprava zapracována není, byla z Dvořákova textu a z edičního komentáře vyškrtnuta bez vědomí toho, kdo je pod zpracovaným textem podepsaný. Nejde mi o jednu textovou emendaci ani o editorovy vzdechy, nýbrž o praxi, která se vydává za něco, co není. Pokračování textu To se mi ještě nestalo

Právě zveřejněný příspěvek o Zahradníčkovu Leopoldovském sešitu poezie uzavírá přehlídku problémů zahradníčkovské edice konstatováním, že se nejlépe mělo zůstat u faksimile básníkova sešitu. Toto zjištění je snad dobré jako způsob, kterak uniknout z obtížného postavení, není však platné takříkajíc en gros a vlastně ani en detail. Volíme doklad celkem aktuální, ale také bez ohledu na problematiku reprintu o sobě zajímavý ‒ edici diáře Václava Havla s titulem Zápisky obviněného, již edičně připravil a v Knihovně Václava Havla v minulém roce vydal David Dušek. Nejprve krátká zpráva o tomto podniku.
Pokračování textu Faksimile diáře Václava Havla