V letošních nominacích na cenu Magnesia Litera v kategorii Nakladatelský čin se objevilo vedle dvoudílné kolektivní publikace Jany Maříkové-Kubkové a kol. Katedrála viditelná a neviditelná a edice Magorova oáza, jíž se uzavřelo souborné vydání spisů Ivana Martina Jirouse v Torstu, také vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce z nakladatelství Práh. Vítězný titul nebyl ještě vyhlášen, nicméně již sama nominace posledně jmenované a opulentně pojaté publikace vzbuzuje pochybnosti.

Komenského Labyrint patří podle zkušeností například České knižnice k dobře prodejným titulům z kánonu české literatury. Vydat jej znamená téměř vsadit na jistotu. Jelikož se jedná o titul populární, je také vhodným kandidátem na tzv. dárkovou publikaci. Ta v tomto případě musí zaujmout především svým vzhledem, a není proto třeba, aby byla nejlevnější. Nakladatelství Práh šlo právě touto cestou. Jejich Labyrint je velkoformátová publikace v ochranném kartonu prodávaná za téměř tři tisíce korun, které dominují desítky barevných koláží Miroslava Huptycha.

Jedná se o zrcadlové vydání, kde na výchozích stranách (a tedy jako hlavní text) čtenář dostává Komenského „v jazyce 21. století“ v úpravě Lukáše Makovičky, na sudých stranách pak „původní“ znění. Vzdálenost obou textů (tedy novodobé edice a adaptace) a „nepřístupnost“ původního textu nakladatelství podtrhlo ještě prostřednictvím grafické úpravy Pavla Růta tím, že Komenského nemodernizovaný text je vysazen antikvujícím fontem na výrazně červený podklad, a tak je jeho čitelnost takto uměle ještě zhoršena.

Jakým nakladatelským činem je tedy pro Práh vydání Komenského Labyrintu? Kniha jednoznačně stojí na více jak padesátce dvoustránkových kolážích. Jde prostě o Huptycha, jehož koláže pravděpodobně mají své fanoušky, než o Komenského. Tomu je podřízeno vše. Až na nerozsáhlou přehledovou předmluvu Jana Kumpery ve vydání chybí jakýkoliv doprovodný text. Prostor je tak plně dán jazykové úpravě z adaptátorova pera. Zde zaráží skutečnost, že nikde není uvedena provenience této úpravy, tedy že už ji Práh jednou vydal (2013), respektive že ještě předtím byla expedována v nakladatelství Poutníkova četba v roce 2010.

Dá se přitom předpokládat, že s Lukášem Makovičkou se nakladatelství na novém vydání jeho adaptace bezbolestně dohodlo, je ovšem také málo pravděpodobné, že by si v redakci dělali hlavu s tím, odkud převzali text novodobé edice, která supluje dobovou podobu Komenského Labyrintu. Informace o tom v knize každopádně absentuje. Je tedy otázka, zda je myslitelné, aby bylo za nakladatelský čin považováno opakované vydání Labyrintu v tzv. jazyku 21. století s bůhvíodkud převzatou edicí původního textu. To celé ještě s nutnými otazníky, které provázejí modernizační adaptace od nakladatelství Práh (srov. např. starší referát o jejich Babičce).

Je zde ale ještě jeden obecnější problém. Nominace knihy na cenu nakladatelský čin roku nutně rozkližuje představu o tom, jaká jsou vlastně kritéria poroty pro udělení ocenění v této kategorii. Předpokládalo by se, že za oceněníhodný nakladatelský čin by bylo možné označit knižní projekt, kterému musel nakladatel věnovat značné úsilí jak po stránce časové či organizační náročnosti, tak přirozeně i financí, a to s rizikem, že z hlediska ekonomického bude vydání knihy buď skvěle zvládnutým produkčně-manažerským výkonem, anebo snad i obětí. Smutné je, že do trojice nominovaných porota pro kategorii nakladatelský čin roku vpustila publikaci, jež je sama o sobě problematická a u níž je na první pohled zřejmé, že za jejím vznikem byla podle všeho na prvním místě představa, že půjde o dobře prodejný artikl.