Fejeton Ludvíka Vaculíka Poznámky o statečnosti z 6. 12. 1978 a následné diskusní příspěvky, které byly nejúplněji sebrány v samizdatovém sborníku Diskuse (1979) sestaveném manželi Müllerovými, vycházejí nyní tiskem doplněny o rozsáhlé bloky dalšího materiálu. Knihu s titulem Diskuse o statečnosti, již dále vymezuje podtitul Samizdatový sborník Charty 77, další texty, komentáře a vzpomínky, uspořádal a na konci minulého roku vydal Josef Svoboda ve svém nakladatelství Krtek a Datel – New Edition z Frýdlantu nad Ostravicí. (Publikace není v běžné distribuci, objednat ji lze přímo u nakladatele.)

Kniha je rozdělena do tří hlavních částí (na začátek je položena předmluva Jaroslava Suka a úvod Petra Blažka). Přetisk sborníku Diskuse, který tvoří nejrozsáhlejší úsek části první, obsahuje 21 příspěvků, jejichž autory jsou Ludvík Vaculík, Petr Pithart, Rudolf Battěk, Anna Marvanová, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, A. R. [= ?], Luboš Dobrovský, Jiří Gruša, Josef Zvěřina, Jaroslav Suk, Karel Trinkewitz, Jan Příbram [= Petr Příhoda], Miloš Rejchrt, Ladislav Hejdánek, Jakub Trojan a Františka Müllerová. Obsah sborníku Diskuse doplňují dobové texty od Zdeny Tominové a Dani Horákové, které zůstaly v roce 1979 mimo publikaci. Jednotlivé texty, distribuované nejprve povětšinou ve strojopisných opisech a následně v periodiku Informace o Chartě, vyšly již vícekrát, mnohé z nich byly například zařazeny do sborníku Československý fejeton/fejtón 1978–1979 (ed. Ludvík Vaculík, Edice Petlice 1979), přetištěny v exilovém tisku a po roce 1989 také třeba ve spisech jednotlivých účastníků diskuse, pokud je autoři ‒ jako Václav Havel, Jiří Gruša nebo Petr Pithart ‒ mají. Souborně, se snahou o úplnost však vycházejí texty této diskuse tiskem poprvé.

Vaculíkův fejeton spolu s textem Petra Pitharta Bedra některých vyvolaly tehdy ponejvíce reakci polemickou (byť souhlasné příspěvky se také najdou). V polemice byly tematizovány otázky hrdinství a poraženectví, vězení, fungování Charty 77, chování „normálního občana“ či drobné práce, příspěvky se dotkly též způsobu a přesnosti argumentace, užití jazykových prostředků nebo stylového nasazení, žurnalismu, v další rovině pak byl tématem i samotný žánr polemiky. Tyto texty jsou v knize otištěny bez vysvětlujících poznámek – uhadujeme, že roli komentáře má převzít zřejmě druhá část knihy.

V ní editor v oddílech Některé texty před sborníkem, Některé texty po sborníku a Vzpomínky pamětníků rekonstruuje s velkým nasazením dobový kontext výměny názorů, sleduje základní motivy diskuse v textech, které nebyly přímou součástí polemiky, a také zprostředkovává pozdější ohlas. Jestliže ve vzpomínkách napsaných pro nové vydání nechává promlouvat pamětníky (Jiřího Müllera, Martina Šimsu, Zdenu Tominovou, Petra Pitharta, Jana Sokola, Ladislava Hejdánka, Luboše Dobrovského, Miloše Rejchrta, Jaroslava Suka, Věru Roubalovou a Jakuba S. Trojana), z dobových textů, kterými diskusi doplňuje, sestavuje editor pásmo úryvků propojené vlastním výkladem. Toto spojující slovo editora je pak další rovinou knihy, komentující a posuzující, vyjadřující se k příspěvkům původní názorové výměny i k textům, jež do diskuse vtahuje, zaujímající stanovisko k dnešku a svým způsobem pokračující v polemice. V této komentářové rovině, která poněkud disharmonuje s dalšími doprovodnými texty, jež pro třetí část knihy napsal historik Petr Blažek (medailony autorů a kalendárium), lze také spatřovat největší problém knihy.

Editor Josef Svoboda nenechává ve svých výkladech čtenáře na pochybách, kdo se podle něj osvědčil, a kdo naopak neobstál. Zatímco Václav Havel měl jasno (s. 178), obvykle „přesvědčivě odpovídá“ (s. 202) a jeho texty „jsou ukázkou velmi jasné, logické, pronikavé a poctivé argumentace“ (s. 177), Ludvík Vaculík je ve svém „kacířském fejetonu“ (s. 247) a dalších citovaných esejích a rozhovorech „nejasný“ (s. 167), „podivně relativizuje zřejmé pravdy“ (s. 195), v myšlení je „bezradný“. Vaculíkovy formulace mohou být chápány jako „alibistické omluvy pro vyslovení celkem libovolného názoru“ (s. 195) či „omluvy pro vyslovování názorů bez velkého přemýšlení o jejich pravdivosti“ (s. 196). Takto negativně nejsou hodnoceny jen projevy L. Vaculíka, ale i třeba P. Pitharta, E. Mandlera, jehož „tvrzení jsou občas nejasná, zdůvodnění nepůsobí přesvědčivě“ (s. 159), či J. Tesaře, jehož text „působí ale více zahořkle než spravedlivě“ (s. 244).

Nic proti zaujatosti a moralizování druhých (byť komentátor by spíš měl případné nejasnosti osvětlovat, nežli je pranýřovat), kdyby se ediční vehemence, která se projevila ve sběru materiálu, ukázala také v jeho dobrém utřídění, zřetelném vymezení úkolu editora a v jasnosti, kterou editor tak vyžaduje od ostatních. Takto působí kniha ve své druhé části jako chvatně sestavená melanž graficky splývajících partů editora a větších či menších úryvků citovaných textů, vyznačující se nadbytečným opakováním soudů a třeba i stejných citátů (např. na s. 192 a znova na s. 193, dokonce dvakrát i na jedné straně 195), jako neredigovaný, možná dokonce neredigovatelný celek. Průvodním jevem je jakási nešikovnost editorových vyjádření („Byla by škoda nepřiložit obrázek titulního listu“ /s. 172/ či třeba „Oběma autorům je třeba poděkovat za zachování cenného dokumentu své doby“ /s. 181/ atd. atp.) a vysvětlování banalit. Kniha, která užitečně zpřítomňuje množství důležitých pramenů, tak kvůli tomuto zřejmě nedomyšlenému edičnímu řešení ztrácí na střízlivosti a působí především žvavě.