Jeden podzimní podvečer před čtrnácti lety jsme s Milanem Jankovičem šli spolu přes nejkrásnější terstské (nebo dokonce italské?) náměstí, Piazza Unità d’Italia. Šli jsme pomalu směrem k moři – jižní stranu prostorného náměstí tvoří terstský záliv – a při procházce zpátky nutily Jankoviče zlobivé nohy opřít se o mladšího přítele.

V Terstu se tenkrát konala životopisná fotografická výstava spojená s konferencí věnovanou dílu Bohumila Hrabala, kterou uspořádala Univerzita v Udine a kde Jankovič pronesl důležitý referát: Motivy-šifry pozdního Hrabala. Na výstavě byly totiž také Jankovičovy fotografické portréty Bohumila Hrabala; my dva jsme se znali od Hrabalova pražského stolu štamgastů, u kterého jsme se občas potkávali.

Během procházky jsme se vzájemně ujišťovali o tom, že máme oba zajímavý názor na dílo velkého spisovatele, ale já přitom byla v rozpacích před velkým kritikem, který Hrabalově tvorbě věnoval tolik podnětných studií; který dovedl psát sličně, ba půvabně o esteticko-vědeckých otázkách – až jsem si oblíbila sémantické gesto a dění smyslu. Na rozpaky jsem však brzo rezignovala, protože se velký (modrooký) kritik znamenitě radoval z pohledu na moře, resp. z moře, jehož blízkost v šeru tušil – a tak komunikace přešla na jinou rovinu.

K Hrabalovi jsme se za chvíli přece vrátili, dokázala jsem mu už bez rozpaků říct, že s pojmem „jasperské šifry“ otevřel nový, objevný pohled a našel klíč k Hrabalově tvorbě a poetice vůbec, nejenom k té pozdní. A Jankovič mě zase chválil za pojetí konference, cenil na ní, že nebyla úzce literární, že se v ní setkaly a konfrontovaly různé perspektivy a řeči, tak jak to bývá i v Hrabalových textech. Pozastavil se nad mým jménem, které v češtině nezní úplně běžně, tak jsem mu prozradila, že mi někteří čeští známí občas říkají Anička. Tak to zůstalo v naší korespondenci, psala jsem panu doktorovi, který mě zase pravidelně legračně oslovoval „paní profesorko Aničko“: dopisování nebylo nijak časté, ale měli jsme aspoň dva společné literární zájmy, o kterých jsme si psali – pan doktor Milan spolu s Josefem Zumrem vydali v českém překladu sborník z udineské hrabalovské konference, s lichotivým názvem Hrabaliana rediviva; a po několika letech mi Jankovič ukázal cestu k Haškovým povídkám a možný pohyb v nich.

Tedy aspoň ve dvou z několika knih, na kterých jsem pracovala, v jedné české a jedné italské, vyniká jméno Milana Jankoviče, proslulého literárního kritika, historika a teoretika. Je to velká čest, neobyčejná odměna, vřelá vzpomínka.