Pro ediční řadu Antologie připravil Petr Málek čítanku textů o Richardu Weinerovi s podtitulem Dimenze (ne)rozumění 1917–1969. Weinerovská publikace je již desátým svazkem edice, kterou IPSL vydává od roku 2013. Po pěti letech existence edice můžeme sledovat, že začíná vytvářet původní řadu příruček sestavených z literárněhistorických nebo kritických reflexí, která do nového kontextu snáší jména v dnešní době takříkajíc nepochybná (Havel, Seifert, Hašek) s těmi, která – zdánlivě zapomenutá – pro dnešek někdy až překvapivě aktualizuje (příklad Krásnohorské). Nejednou pak je sestavení antologie z edičního hlediska záležitostí značně náročnou již pro samu šíři ohlasů (Masaryk).

V úvodním slově nového svazku Petr Málek vlastně poprvé souhrnně a s nasvícením nejedné strany pojednává o recepci Weinerova díla od jeho prvních sbírek po dnešní dny (byť posledních pár desítek let je pojednáno stručně). Editor představuje vývoj ohlasů Weinerova díla, recepci periodizuje, věnuje prostor autorům, kteří sledovali Weinerovo dílo po léta, jako byli František Götz, Miroslav Rutte či Arne Novák, upozorňuje a vysvětluje extrémní póly přijetí Weinerových textů (např. různě motivovaná odmítnutí knih Lazebník a Mezopotamie F. S. Procházkou, J. Vodákem či A. Hoffmeisterem), trefně interpretuje weinerovské výklady z období básníkova „návratu do literatury“ v 60. letech apod.

S rozvrhem úvodního slova pak koresponduje i členění vlastní čítanky, která přináší přes třicet statí rozčleněných do pěti oddílů, z nichž první obsahuje dva Weinerovy texty, druhý se věnuje reflexi spisovatelova díla v letech po první světové válce, třetí je sestaven z ohlasů psaných na přelomu dvacátých a třicátých let počínaje recenzemi sbírky Mnoho nocí, v následující části jsou pak otištěny nekrology a recenze Chalupeckého monografie o Weinerovi ze čtyřicátých let, závěrečný oddíl přináší texty z Tváře od V. Linhartové, Z. Hejdy a B. Doležala.

U všech dosud vydaných Čtení o… je napínavé sledovat, jak se editoři popasovali s nastavením parametrů a časových řezů pro výběr článků v antologiích zveřejněných, stejně jako pozorovat pohyb na hraně, oddělující snahu udělat antologii směřující k úzké skupině odborníků, nebo obracející se k širší množině čtenářů, zvláště ke studentům (to se projeví nejen ve výběru statí, ale např. i v nastavení vysvětlivek). Není tomu jinak ani v případě námi sledované čítanky. V prvé řadě za méně průhledné je možné označit rozhodnutí zařadit do čela antologie dva Weinerovy texty „o sobě“. Jejich otištění vyvolává otázku ne tak pro jejich žánrovou rozdílnost (včetně toho, že první z nich je de facto polemickou reakcí) a to, že jsou dochovány i další Weinerovy sebereflexe tohoto typu, tak spíše proto, že spojení mezi nimi a dalšími otištěnými ohlasy ne vždy funguje.

Málek při vymezení spodní hranice (rok 1917) eliminoval reakce na první Weinerovy knihy a hlasy o tomto prvním autorově tvůrčím období nechal zaznít až v textech z doby pozdější. Pragmaticky je vyřešeno omezení letopočtem 1969, čímž se sestavovatel vypořádal se skutečností, že se v 70. a 80. letech o Weinerovi vlastně nepsalo (i když k významným ohlédnutím patří stať Z. Vašíčka, která by za zařazení stála, ale je pravděpodobné, že Málek ji do čítanky nepojal, protože oproti kontextu 60. let by byla v jistém vzduchoprázdnu). Eliminováno pak bylo v antologii vše, co bylo napsáno od roku 1989 do dnešních dnů. Chápeme ovšem, že zde byl Petr Málek v ošemetné situaci, neboť co by si mohl při svém mnohaletém weinerovském nasazení jako editor čítanky počít s výběrem textů v období, v němž – co naplat – dominují jeho práce? O těchto svých původních interpretacích editor v úvodu ke svazku skromně mlčí. Dodejme, že možný závěrečný oddíl čítanky by tak vlastně mohl být Čtením z Málka o Richardu Weinerovi.