Uprostřed sborníku o Zdeňku Vašíčkovi „Z přirozené potřeby kritického ducha“, který vydalo nakladatelství Triáda v roce 2016, je otištěna mimořádná studie Co vlastně Vašíček o nás svědčí? od Tomáše Hermanna. Řečeno přesněji, Hermannova práce se nachází v první třetině knihy, a namísto jmenného přísudku „otištěna“ by bylo přiléhavější adjektivum „schována“, nebo ještě lépe: „ukryta“. Od ostatních příspěvků sborníku – zajímavých, nápaditých, dílčích i těch, které snad vzniknout ani nemusely – se totiž liší nejen svým rozsahem (s. 75–147), ale především celostným monografickým záběrem. Pisatel tohoto „Kanonu“ se ve jmenované knize podílel na Vašíčkově bibliografii a sestavil též jeho životopisný medailon, ale doufá, že se upozorněním na tento počin neocitá v konfliktu s některou z maxim kolegy Kosáka, neboť se skladbou sborníku neměl jinak nic společného.

Tomáš Hermann rozvrhl svůj text v zásadě na půdorysu život–dílo. Je to model, který má v Čechách posledních desetiletí zjevně špatný zvuk, neboť autoři se mu vyhýbají takřka ostentativně. Podíváme-li se jen na práce o spisovatelích, seznáme, že vznikají buď biografické portréty (jejichž autoři zpravidla nejsou literární historikové), anebo studie rovnou analytické, zabývající se vybranými aspekty díla nebo myšlení daného spisovatele. Kvůli přerývané tradici oboru, současné hodnotové desorientaci a vzrůstající nedostatečnosti řemeslné nemá však čtenář jinou možnost než vnímat „analytičnost“ většiny těchto pokusů jen v uvozovkách. Náročnost zdánlivě přehledného žánru monografie o „životě a díle“ nakonec dobře ukazuje kolísavá úroveň řady Tváře české literatury, z jejíchž dosavadních pěti svazků nebudí rozpaky snad jen kniha Jiřího Zizlera o Ivanu Divišovi.

Vezmeme-li v úvahu kromě dokonale poznané a kriticky reflektované látky také zdrženlivý rozsah pojednání, připomene Hermannův výklad o Vašíčkovi asi nejvíce knihu Zdeňka Pešata o Seifertovi (1991) nebo ojedinělé překlady z německé standardizované řady nakladatelství Rowohlt (Klaus Wagenbach o Kafkovi, 1967, Ivo Frenzel o Nietzschovi, 1995, Wilfried Berghahn o Musilovi, 1996).

Dvě části Hermannovy studie – 1. Světy podmínek, přijetí a rozhodnutí, 2. Světy forem, popisu a pojmů – nepředstavují prosté rozdělení celku na Vašíčkův životopis a rozbor jeho díla, nýbrž ukazují prolínání obou aspektů, z nichž ten biografický v první části z přirozených důvodů převažuje. Členícím momentem je pro Hermanna Vašíčkova emigrace na konci roku 1981, a proto se v druhé části svého pojednání zabývá především tím, s jakou intelektuální výbavou Vašíček do exilu odcházel a k čemu ji využil po návratu do svobodného domácího prostředí po roce 1990.

Vyvstává tak před námi portrét učence zabývajícího se problémy teoretických soustav (popis, třídění, statistika), jenž je nucen po ztrátě nebo rozpadu vědeckého institucionálního zázemí na přelomu let 1969/70 své odborné směřování modifikovat. V Hermannově podání to znamená posun od logiky, matematiky, muzeologie a archeologie přes archeografii a historiografii k mezioborové kritické esejistice až ke klasifikaci filosofie. Autor studie to přímo neříká, ale z jeho důrazů jako by vyplývalo, že Vašíček v druhé polovině své spisovatelské dráhy jakoby už jen exploatoval („dotvářel“, „dokončil“) vlastní neporovnatelný přínos z šedesátých a sedmdesátých let.

Takto příkře to formulováno není a pozornost, kterou Tomáš Hermann věnuje Vašíčkovým literárním pracím (s. 134–147), je důkladná a originální. Avšak postřehy o hravosti, aforističnosti, provokativnosti a dalších nehledaných vlastnostech Vašíčkových textů – Hermann je jmenuje důsledně jako eseje, což je klasifikace více než nápadná, je-li řeč o studiích jako Literatura (2000), Slova a celek (2001) nebo Conrad jako antropolog… (2004) – mohou být vedeny dál.

Nevyslovování „osobního stanoviska“ či „relativizace vlastní pozice“ je z Vašíčkovy strany jistě také vyhýbáním se generalizaci nebo něčemu přímému či skrýváním se, jak píše Hermann na s. 145. Ale také by to mohlo být něco jako kouřová clona, skrze niž není na zřetelnou osobní manifestaci hned vidět. O stránku dál přibližuje Hermann Vašíčkovy texty pronikavě jako směs „velmi teoretické myšlenkové práce a jakéhosi typu automatického psaní“. Jenže v dalším se ukáže, že označení „automatické psaní“ použil doslovně, jako pohled do Vašíčkovy „vlastní myšlenkové dílny“, jako projev jeho odporu proti „dodatečné stylizaci“. Domnívám se, že je to naopak, že Vašíčkův projev je stylizován minuciózně až úzkostlivě, mj. právě tak, aby působil spontánně. Čtenářovu rozkoš (nebo trápení se) nad Vašíčkovými texty tak napořád provází intelektuální slast, kterou způsobuje autorův hlas sám sobě.