Nakladatelství Karolinum vydalo knihu Angažovaná čítanka Romana Jakobsona. Jedná se o antologii žánrově různorodých textů (články, polemiky, ale i dopis a knižní pojednání) z dvacátých až čtyřicátých let, jež představují lingvistu Romana Jakobsona coby – slovy editora Jindřicha Tomana – „angažovaného intelektuála, který nosí své zboží na trh veřejného mínění“ (s. 9). Nezvyklý název a samotná struktura knihy poukazují k žánru bohatě komentovaného výboru, „readeru“, populárnímu především v anglofonním prostředí.

„Čítanka“ je provázána s jiným Tomanovým edičním počinem ‒ s devátým dílem Jakobsonových Selected Writings, respektive s jejich druhým dodatkovým dílem: Uncollected Works 1916–1943 (2 svazky; De Gruyter Mouton 2013 a 2014), shrnujícím především kratší, publicistické texty, které Jakobson do spisů nezařadil (srov. echo Jiřího Flaišmana). V obou svazcích „nesebraných“ je otištěno 17 z 24 textů přítomné antologie – a to včetně toho nejrozsáhlejšího, spisu Moudrost starých Čechů, který se v krátké době dočkal třetího vydání (srov. echo Jakuba Sichálka). V předmluvě k druhému ze jmenovaných svazků (SW IX,2, s. xvi) je již rovněž představeno pojetí Jakobsona jako „angažovaného intelektuála“.

Hodnotu takto pojatých antologií určuje předně výběr textů (jeho koncepčnost, reprezentativnost atd.) a kvalita komentáře. Na výběru je sympatické, že přináší méně známé a jinde nepřetiskované Jakobsonovy práce (a v důsledku toho jen spoře reflektované) – několik statí je zde tištěno vůbec poprvé, z rukopisu (např. cenný portrét Arne Laurina). Poněkud mlhavý zůstává centrální koncept angažovanosti. V doprovodných textech a úvodních komentářích je nejrůzněji opisován a obkružován (veřejná kvalita, političnost, časovost, polemičnost atd.; srov. rozpravu o možných podobách titulu na s. 9), jeho jasné a nerozporné vymezení však chybí (copak „akademičnost“, vytčená do protikladu, je neveřejné povahy, a tedy nepolemická, nečasová a nutně apolitická?). Tomanovy komentáře – preponované jednotlivým oddílům a textům – přes zjevné lapsy (pražský čtvrtletník U je vydáván za „brněnský časopis Blok“ /s. 17, 35/, Teigova Země sovětů zase za „Nejedlého časopis“ /s. 68/ atd.) poskytují čtenáři základní orientaci v časových a ideových souřadnicích textů, případně identifikují hlavní aktéry. Jejich vadou je ale značná repetetivnost a celková plochost a neinvenčnost.

Pojmenované klady i zápory jsou upozaděny selháním v jiném, mnohem základnějším ohledu, a tím je spolehlivost vydávaných textů. Výmluvným příkladem je článek Společná řeč kultury: Poznámky k otázkám vzájemných styků sovětské a západní vědy (Země sovětů, roč. 4, 1935/1936, s. 109–111). Ten je v knize vydán pod zkomoleným názvem Společná řeč: Poznámky atd. a v jeho prvních dvou odstavcích (s. 68–69) jsme napočítali pět kolačních chyb: byla učiněná (m. učiněna); projevují se tu nezbytně ony (m. nezbytně i ony); Tak byl například slabý rozvoj klasické filologie neprávem vykládán jako následek nedostatku humanistických proudů v minulosti (m. právem [!] vykládán); živější zájem […] o příslušnou problematiku (m. pro příslušnou); zdůrazňoval právem, „že každý (m. právem, že „každý). Podtrhněme, že se nejedná pouze o banální, literní chyby, ale ve dvou případech se podstatně mění nebo dokonce převrací smysl textu. Obdobné nedostatky se opakovaly i při dalších zkusmých srovnáních.

Taková míra textové nevěrnosti uvádí v nevážnost celý podnik a nadto i zmíněný devátý díl slovutných Selected Writings, protože všechny zjištěné chyby jsou sdíleny oběma edicemi. Chtělo to asi více angažovanosti, ale té editorské.