Včera v ranních hodinách byly na pražském Starém Městě v Dlouhé ulici před domem č. p. 14 osazeny pamětní kameny zmizelých pěti bývalým obyvatelům tohoto domu, kteří jako oběti holocaustu byli odvlečeni do koncentračních táborů. Vedle kamenů připomínajících příslušníky rodiny Bergmannovy, je to i Stolperstein pro básníka, překladatele, publicistu, redaktora, činovníka českožidovského hnutí a pracovníka pražské Židovské náboženské obce Hanuše Bonna (1913–1941).

Do jednoho z bytů této tehdy novostavby se na počátku války Bonn krátce po svatbě s Evou Bergmannovou nastěhoval. Ta jako jediná z širší rodiny válku přežila. Ještě před Bonnovým zatčením v roce 1941 u manželů začala bydlet Evina o dva roky mladší sestra Alice, které doma říkali Linda (zemřela při transportu vězenkyň z Mauthausenu do Bergen-Belsenu v roce 1945). Později se k oběma sestrám do Prahy přistěhovala matka Marie (zahynula v plynové komoře v Osvětimi v září 1944) s babičkou Pavlou, která v dvaaosmdesáti letech zemřela v roce 1942 v Terezíně.

Vedle řady charakteristik Bonnova básnického díla najdeme i několik vzpomínek jeho přátel, které vystihují jeho osobnostní rysy. Václav Černý vyzdvihl jednu z jeho vlastností, „která Bonna jako člověka i básníka vyznačovala mezi všemi:“ sice mravní cudnost, která způsobila, že tento „básník, zrozený k tomu dávat se lásce a lidem, a jenž se jim vskutku obětoval, dlouho si netroufal mluvit za jiné“. Josef Schwarz-Červinka zas o svém příteli z nejbližších napsal, že byl „výsostný básník a radostný člověk čistého srdce a charakteru, který zároveň s úzkostnou citlivostí vnímal a předjímal blížící se hrozbu apokalypsy“. Pavel Tigrid o Bonnovi řekl, že to byl „takový vzácný člověk, skvělý srandista a zároveň ohromný humanista“. Pro Zdeňka Urbánka byl Bonn „skrze svou poezii i způsob svého pobytu ve světě křehkou i ráznou individualizací onoho humanitního ducha, který v různě utvářených projevech i zámlkách byl nejúpornějším nepřítelem brutální a mocichtivé iracionality“. I proto ho Urbánek označil za „hrdinu z nejjemnějších a nejkřehčích“.

Hanuš Bonn byl zaměstnán ve vystěhovaleckém oddělení pražské ŽNO, které se postupně během zesilující perzekuce Židů proměnilo z úřadu pro pomoc rodinám prchajícím do zahraničí před katastrofou na registr osob židovského původu sloužící k jejich likvidaci. Spolu se svým zástupcem Emilem Kafkou byl zatčen 8. října 1941. Pro upřesnění dodejme, že Heydrich se v Praze ujal úřadu 27. září a že jen pár týdnů před tím byl Bonn ve svém úřadě účasten inspekční návštěvy Adolfa Eichmanna. Po zatčení vystřídal vězení pražského gestapa na Karlově náměstí a na Pankráci a následně byl předán do koncentračního tábora Mauthausen, kde již 20. října zemřel. První transport Židů z Prahy na východ odjel 16. října…

Ve veřejném prostoru – pokud je mi známo – do včerejšího dne připomínaly Hanuše Bonna všehovšudy dvě pamětní desky. Jedna je umístěna ve zdi Nového židovského hřbitova na Olšanech, druhou je pak spíše skromná cedulka v pamětní síni koncentračního tábora Mauthausen (tam je uveden svým plným oficiálním jménem Hans Israel Bonn).

Hanuš Bonn se „neutopil na útěku“, jak se příbuzným snažila namluvit tehdejší říšská výkonná moc při oznámení jeho úmrtí, ani nezemřel „dobrovolnou smrtí utopením (Freitod durch Ertrinken)“, jak je zaznamenáno v originálu úmrtní knihy KZ Mauthausen, nýbrž byl chladnokrevně likvidován bezprostředně po příjezdu do Mauthausenu. Položil život za to, že ve svěřeném úřadě projevil ty ze svých vlastností, které jsme výše citovali ve vzpomínkách jeho přátel. Od našeho státu se mu nedostalo in memoriam za celá desetiletí žádného ocenění. Nebyl mu postaven zásluhám odpovídající pomník. Stolperstein před domem v Dlouhé buď tedy alespoň jeho symbolem.

(Na dnešek plánovaný příspěvek k 100. výročí narození Josefa Škvoreckého přineseme příští týden.)