V dubnu 1965 čelil Bohumil Hrabal v novinovém interview otázce po tzv. opožděných debutech. Jednapadesátiletému autorovi totiž během předchozích dvou let vyšly čtyři knižní tituly. Položená otázka tak nebyla v atmosféře poloviny šedesátých let neutrální: podobala se nahrávce na smeč, jíž mohl Hrabal upozornit na postavení dlouho opomíjeného spisovatele. Autor však odpověděl, že dlouhé čekání jeho textům vlastně prospělo, a jediné, čeho lituje, je, že v době svého vzniku – 1952 – nemohla vyjít v původní podobě povídka Jarmilka (v podstatně upravené verzi byla v roce 1964 zařazena do knihy Pábitelé). „Cinéma verité v ní bylo. Tenkrát byla ta Jarmilka opravdu zraňující. To z ní dost vyprchalo.“ Na první pohled to tedy vypadá, že Hrabal se s nakladatelskou nepřízní osudu smířil a přijal ji s pokorou.

Věc je však složitější. Autorova publicistika není diskursivním žánrem, z něhož by bylo možné odvozovat jednotlivá sdělení, data či pojmy a pracovat s nimi jako s objektivními, verifikovatelnými jednotkami. Spisovatelovy odpovědi v rozhovorech a anketách, novinové články, úvahy či jiné příležitostné projevy jsou naopak typem slovesnosti, který těsně přiléhá k vlastní beletristice a rafinovaně se proplétá s jejími stylovými a stylizačními postupy. Pro čtenáře to znamená jediné: nečíst Hrabalova vyjádření doslovně a brát v potaz autorův sklon k nadsázce, mystifikaci, osobité metaforice a jemné ironii.

Jak při tomto předpokladu rozumět lítosti, že Jarmilka nemohla vyjít v době svého vzniku? Čím mohla podle Hrabala v roce 1952 zraňovat a co z ní od té doby „dost vyprchalo“? – Domníváme se, že samo konstatování o promeškané příležitosti není šířením smutku, že Hrabal určitě nelituje něčeho, co se nikdy uskutečnit nemohlo. Mnohem spíš chce svou formulací vyvolat potěšení z představy, že Jarmilka na počátku padesátých let vychází souběžně s tituly jako Zpěv míru, Plným krokem, Kalení nebo Neskončil náš boj.

Výrazy „tenkrát“ a „vyprchalo“ mohou ovšem navozovat dojem, že text Jarmilky z perspektivy roku 1965 zestárl, že pozbyl své umělecké účinnosti. To by byl jev v dějinách literatury celkem obvyklý: jiné publikum v jiné době oslovuje dílo s menší intenzitou než čtenáře, k nimž promluvilo vůbec poprvé. Jenže v případě Jarmilky to nedává smysl, neboť text v první polovině padesátých let kromě úzkého okruhu přátel (a jejich přátel), kterým se do rukou dostal autorův strojopis, nikdo nečetl.

Možná tu Hrabal uplatňuje své osobní hodnocení: něco, co si cenil, se podle něj z textu vytratilo. Ale proč to spisovatel říká ve chvíli, kdy jeho první vydané knihy povídek sklidily u kritiky v zásadě aplaus, a byly navíc okamžitě naloženy v druhých, rozšířených vydáních? Jediné vysvětlení je, že zmínka o vyprchání se neváže k původní podobě textu, nýbrž k verzi z roku 1964 v Pábitelích, ke skutečnosti, že originální znění Jarmilky není možné publikovat ani v polovině šedesátých let. Něco se zjevně ztratilo až při úpravách.

Pomiňme zmírňování expresivních výrazů v dialozích přímého vypravěče a Jarmilky, zeslabení naturalistického líčení hrůz nacistických koncentračních táborů, jež zaznívá v monolozích vypravěčova kolegy, odlišné vyústění Jarmilčina osudu, změny v kompozici textu a řadu modifikací dalších prvků, jež nepokládáme v tuto chvíli za podstatné. Z textu bezezbytku zmizel ožehavý motiv politických trestankyň a závěrečná introspektivní pasáž, ale ani jedno se nezdá být jevem, jehož vymizení by Hrabal konstatoval s takovou naléhavostí. (Obojí se ostatně objevilo v povídkové knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, která vyšla na konci roku 1965 – postavy vězeňkyň vystupují v povídce Anděl a sebereflexivní zakončení Jarmilky je umístěno jako finále prózy Krásná Poldi.)

V rozhovoru z dubna 1965 použije autor v souvislosti s Jarmilkou termín „cinéma vérité“, tedy z filmu odvozené označení pro dokumentární styl vyprávění. Je pravděpodobné, že kdyby to v polovině šedesátých let bylo možné, Hrabal by namísto toho řekl „totální realismus“. Pověstná poetika přelomu čtyřicátých a padesátých let má ale mnoho významů a žádný z nich se ve skutečnosti netýká věrného nebo přímého zobrazení reality, neboť veškerá realita Bondyho nebo Vodseďálkových básní je do slov vždy nějak přetavena, je výsledkem nějakého stylizačního úsilí. Pojem „totální realismus“ by však mohl být zúžen na onen rozměr utváření uměleckého textu, o němž nelze rozsoudit, zda produkuje přímé („slovníkové“) významy, nebo významy přeexponované či obrácené. V původním znění Jarmilky to jsou např. pasáže, jež z verze v Pábitelích opravdu vyprchaly: o Stalinovi, který pro Jarmilku „asi napsal větu visící mu pod vousisky: Dobří pracovníci jsou jen ti, kteří se nelekají obtíží“, o sovětských hutnících, kteří „jsou dál než my, u pecí nepijí pivo jako my, ale slanou vodu“, nebo o „hezkém rysu sovětských lidí“, jako je divadelní šatnářka přišívající návštěvníku během baletního představení utržené poutko.

Tak jako nebylo možné v polovině šedesátých let veřejně vyslovit sousloví „totální realismus“, bylo vyloučené publikovat prózu, která by obsahovala úseky, jež by vyznívaly záhadně – a to je možná ta Hrabalova lítost.