Český dopis adresovaný „přátelům v Čechách“, který Hus napsal v kostnickém vězení 24. června 1415, působí jako bezprostřední reakce na to, že předchozího dne koncil oficiálně označil jeho spisy za kacířské. V dopise je tato událost zmíněna hned po úvodním pozdravu a prezentována jako hlavní impuls, který jeho napsání inicioval. Především však v listu Hus podává svou interpretaci událého: odsouzení svých spisů koncilními otci odmítá akceptovat, ba přímo zpochybňuje platnost tohoto aktu a jeho aktérům upírá autoritu k vynesení onoho rozsudku. Současně vyzývá adresáty svého dopisu, aby vzniklé situaci rozuměli stejně jako on a nedali se mocenským aktem koncilu zastrašit ani znejistit.
List z 24. 6. 1415 Hus zjevně napsal ve velmi vypjaté osobní situaci, v níž se vyrovnával s novou identitou kacíře, jež mu byla předchozího dne nejvyšší církevní autoritou veřejně přiřčena. Neudivuje proto, že v dopise nabídl zásadně odlišné pojetí vlastní identity. Obě topické součásti epistolárního explicitu, den a místo napsání dopisu, využil k vytvoření paralely mezi sebou a novozákonním mučedníkem Janem Křtitelem (mimochodem paralely, kterou jeho stoupenci v dalších staletích mnohokrát zopakují): v den svátku sv. Jana Křtitele se nachází stejně jako předchůdce Páně ve vězení v očekávání mučednické smrti. Jde o efektní pointu textu, v němž Hus svou aktuální situaci přirovnal k situaci ničení spisů celé řady svatých mužů z dob biblických i pobiblických a tímto vytvářením paralel mezi vlastním životem a životem nespravedlivě pronásledovaných světců prezentoval sebe sama jako jejich pokračovatele. Užitý paralelismus tak v tomto případě neplní jen funkci prostředku kompozičního, ale v prvé řadě sebelegitimizačního.
Jak je zřejmé z jeho ztotožnění s Janem Křtitelem, Hus psal svůj dopis z 24. 6. 1415 s vědomím brzkého konce života. Nezaobírá se v něm však pouze eschatologií svého života, nýbrž navrhuje číst přítomnost jako apokalyptický čas, rozdělující vše na dvě jasně rozlišitelné skupiny Antikristových sluhů a Kristových věrných, i pro celý svět. Situace apokalypsy s sebou vždy nese bipolárně pojatý konflikt dobra a zla, a nutně tak vede k vytváření striktně opozitních dvojic, založených na nesmiřitelném protikladu. Nejsou to jen výše zmíněné paralely mezi sebou a nespravedlivě pronásledovanými světci, jimiž se Hus zařadil mezi Kristovy věrné. Již v samém úvodu dopisu, jako součást představení pisatele po vzoru novozákonních (pavlovských) epištol, sebe charakterizuje jako sluhu Božího, jenž se zodpovědně stará o svěřené duše-adresáty svého listu. Úvodní charakteristikou adresátů dopisu jako věrných křesťanů milujících Božích zákon i následným prohlášením, že Češi vždy byli a jsou věrnými křesťany, mezi nimiž se nikdy nevyskytlo kacířství, začlenil do skupiny Kristových věrných také je, a vytvořil tak mezi sebou a jimi nezpochybnitelnou sounáležitost. Proti tomuto českému „my“ Kristových věrných jsou následně postaveni „oni“ přináležející Antikristu, v listu přímo ztotožnění s koncilními otci. Jejich chování se interpretuje jako důkaz Antikristova působení ve světě, neboť jsou označeni za stejné hříšníky jako Jan XXIII., jehož právě coby veřejného hříšníka sesadili z papežského stolce. Zejména pasáž komentující ono sesazení papeže koncilem je mimořádně rétoricky vypjatá, plná sarkasticky pojaté obraznosti, ironických slovních hříček a efektních rétorických figur, s cílem diskreditovat legitimitu nejen Jana XXIII., ale především kostnického koncilu.
Tomuto jednoznačně opozitnímu rozdělení aktérů na dobré a zlé odpovídá i vzájemně protikladné prostorové dělení na Čechy coby bezpečný prostor Kristových věrných, v němž jsou schopni Božímu nepříteli odolat, a místem Husova aktuálního pobytu jako místem Antikristova působení, jež s sebou nutně nese riziko útrap a strádání Kristova věrného služebníka. V těchto pasážích je vlastně zformulováno hlavní téma dopisu, k němuž je odsouzení Husových spisů pouze východiskem: difamace kostnického koncilu jako „Antikristovy scoly“. Tento Husův list tak lze číst nejen jako apologii vlastního učení a pastoračního působení, ale i jako invektivu vůči kostnickému koncilu coby falešné autoritě, jež se neoprávněně opovážila zpochybnit jeho pravověrnost.
Husova kostnická korespondence bývá převážně čtena jako historický dokument podávající jedinečné informace o jeho životě a osobnosti. Zůstává tak vesměs stranou pozornosti, že jde také o texty s určitou komunikační strategií, výrazných rétorických kvalit a estetické účinnosti, jak ukazuje i list z 24. 6. 1415, v němž Hus prezentuje sebe sama jako věrného Kristova kněze, podstupujícího nespravedlivé pronásledování v očekávání mučednické smrti. Zejména ono začlenění aktuální situace do apokalyptické perspektivy definitivního vyjevení skutečné podstaty všeho pozemského je pak mimořádně působivou sebelegitimizační strategií ve vypjatém okamžiku jeho života, v němž byl nucen vyrovnat se s faktem vlastního odsouzení nejvyšší dobovou pozemskou autoritou.