„Dostal jsem grant. Dík, můžu hrát underground,“ zpívá se v jedné písni kapely J.A.R. Literární bohemistice ale letos příliš do zpěvu není. V soutěži standardních projektů Grantové agentury České republiky utrpěla těžký debakl a ve „svém“ panelu vyšla téměř naprázdno, převahu získaly lingvistické disciplíny. Takže dík, budeme hrát dál bez grantů, jak se na skutečný underground sluší. Ovšem, jak dlouho ještě, když je na grantovém financování vědecký provoz v současné době závislý a do značné míry se jím nahrazují mezery v základním rozpočtu vědy? Letošní neúspěch jakoby nastoloval několik podstatných otázek.

Svědčí letošní debakl o hlubší krizi literární bohemistiky a jejím postavení vůči ostatním filologickým a humanitním disciplínám? Skutečně jsme nedokázali nabídnout relevantní a závažná témata hodná finanční podpory z veřejných zdrojů? Jaké je vůbec postavení literární bohemistiky v současné společnosti? Tj. poskytujeme veřejnosti srozumitelný obraz toho, čím a proč se zabýváme a jaký to má vůbec význam?

Tyto otázky se nepochybně týkají ustupujícího významu literatury (minulé i současné) z prostoru veřejné rozpravy a mediální pozornosti. Jistě je užitečné vycházet vstříc poptávce a nabízet (resp. připomínat se) veřejnosti skrze ojedinělé diskuse o aktuálních společenských problémech, jak se zrcadlí též v literatuře (klimatická krize, genderová, třídní, sociální, politická hlediska), přičemž stejný, ne-li intenzivnější dopad mohou mít i témata z literární historie. Horečná snaha zaujmout by neměla vést k rezignaci na hlubší uvažování nad přínosem literatury a literární historie pro výzvy současného světa. Stejně tak k rezignaci na poslání a péči o odkaz minulosti v podobě edičních projektů, jež také tvoří – ať to někdo chápe, nebo ne – náplň a smysl oboru literární bohemistika. Ano, ve srovnání se sofistikovanými projekty zkoumajícími nové bakterie je to možná méně atraktivní, ale pro kritické rozumění tomu, kým jako lidé jsme, je to neméně důležité.

Každoroční výkyvy v počtech udělených grantů z oblasti literární bohemistiky svědčí o nepříliš stabilních hodnotících kritériích. Jak je možné, že projekt, který získá v jednom roce excelentní hodnocení a z podpory vypadne jen díky nedostatku financí, je v dalším roce vyloučen hned v prvním kole? Podobné podivnosti podněcují různé spekulace a obrací (možná až přehnanou) pozornost k personálnímu složení hodnotícího panelu nazvaného Lingvistika a literární vědy. Není tajemstvím, že dlouholetou převahu v cca jedenáctičlenném panelu mají právě zástupci lingvistů před literárními vědci. Lze jen spekulovat, jakou roli má tato profesní nerovnováha na výsledky soutěže a jakou sílu zde pak mají hlasy dvou či tří literátů. Zdá se však, že literatura evidentně tahá za kratší konec.

Nepředvídatelnost celého hodnotícího procesu znemožňuje účinně reagovat na věcné připomínky v hodnotících posudcích, které z povahy věci mohou účelově zpochybnit úplně všechno. Je smutné, že výsledky grantové soutěže potom působí dojmem náhodnosti, kde jde spíše o „štěstí“, že budete z osudí vylosováni. Číst poněkolikáté větu z hodnotícího protokolu (jsou uloženy v grantovém systému a dostupné pouze pro navrhovatele): „Předsednictvo souhlasí s hodnocením a doporučením oborové komise a rozhodlo o neudělení grantu z důvodu nedostatku finančních prostředků,“ vyvolává u žadatele poněkud hořkou pachuť. Jistě, rozhodovací proces je údajně transparentní, nezávislý, podléhá pravidlům – ale když o malé sousto soupeří tolik ryb, nějaký nedostatek v projektu se účelově najde vždycky, všechny ryby se prostě nakrmit nemohou. Mezi takové nejoblíbenější floskule v posudcích patří upozornění na nedostatečný publikační ohlas (rozuměj: citační index) navrhovatele. To je argument, který vůči humanitním vědám, natož filologickým disciplínám navázaným na jazykové, kulturní či historické areály, působí až nepatřičně. Humanitní vědy zkrátka pracují s diverzifikovanějším materiálem než přírodní a technické vědy, proto i kritérium četnosti citací u jejich studií nemůže mít velkou relevanci. Jako negativní index však tato výtka funguje v posudcích spolehlivě.

Rozpaky také budí frekventovaná námitka, že hlavní výstup typu „kniha“ (monografie), natož v českém jazyce, je konzervativní, neinovativní, tradiční. To už je poměrně zásadní překážka pro obor, který pracuje s psaným slovem, literárními díly a historickými prameny. Přes všechny výhody a potenciál digital humanities, jež dnes chápeme jako nezbytný, přesto však jen doplňující analytický či prezentační nástroj výzkumu, zůstává přece kniha (ať už v tradiční či elektronické podobě) resumující výsledek projektu jako nejreprezentativnější a nejpřehlednější výstup.

Je naléhavé se rovněž ptát, zda grantové projekty, jejichž po všech stránkách náročná příprava k sobě čím dál výrazněji váže specializovaný administrativní aparát, pomáhající s finanční kalkulací projektu, jeho vědeckou úrovní, kvalitou formálního zpracování atp., v případě literární bohemistiky skutečně tak výrazně selhává. Je snad jedním z faktorů letošního debaklu selhání vícestupňové kontroly projektů, jež na jednotlivých oborových pracovištích před samotným podáním nepochybně fungují? Je vyloučené, že by se činnost projektových aparátů jen v jedné – literárněvědné – disciplíně tak fatálně míjela s kritérii hodnotitelů Grantové agentury.

Další faktor, kterým současná grantová politika dlouhodobě přispívá k destrukci oboru literární bohemistiky, je sice poněkud přízemnější, ale patrně zásadní. Životní cyklus projektového pracovníka (vznešeněji: vědce) totiž tvoří pouť od grantu ke grantu. Nejsem si jist, zda něco takového v humanitních vědách někdy reálně fungovalo (na rozdíl od jiných vědních oblastí, kde se o granty ucházejí velké týmy). Spíše to vypadá tak, že granty v tříletých cyklech (v případě standardních projektů tvořících jádro základního výzkumu) „spotřebovávají“ a zase vyvrhují z vědeckého provozu velké množství „vědců“. To jednak znemožňuje jakoukoliv výzkumnou kontinuitu, jednak to nedovoluje žít standardní život s alespoň určitou mírou předvídavosti, kterou zkrátka v době hypoték, úvěrů a rodinného života jedinec potřebuje. Hrstka odvážných tak ke konci dubna podává projekt a celý rok trne, zda se štěstěna, žvatlající hodnotícím ptydepe, přikloní na jejich stranu. Zda by bylo možné hodnotící proces rozdělit na etapy tak, aby navrhovatel projektů, jež neprošly do dalšího kola, byl informován s nějakým předstihem, je patrně požadavek příliš složitý. Realita je však neúprosná a vypadá takto – 30. listopadu se „vědec“ a celý tým dozví, že projekt neuspěl a kolektiv má cca měsíc na to, aby si našel další zaměstnání, úvazek, přivýdělek atp.

Fakt, že je tu ještě někdo ochoten tento každoroční existenční zápas podstupovat z ryzího a upřímného zájmu o obor, si zaslouží uznání. Mantra, kterou zejména mladí vědci slýchávají na svých pracovištích, „podejte si grant“, se ve světle letošních výsledků stává čím dál méně smysluplnou. Tento stav není ničím novým, ale nepřestává mne fascinovat. Letošní výsledky grantové soutěže ukazují, na jak křehkých základech ještě existence literární bohemistiky stojí – a že tu nemusí být věčně. Jen na okraj – velmi by mne zajímalo, jaké projekty z oboru literární bohemistiky – jistě koncipované s vědomím jejich důležitosti a relevance – (nejen) letos v soutěži neuspěly.