Jako 120. svazek edice Česká knižnice vyšly letos Básně a prózy (1949–1955) od Egona Bondyho. K vydání je připravil dokonalý znalec autorova díla a de facto jeho výhradní editor Martin Machovec. Počin je to výjimečný, a to v několika ohledech. Do pomyslného nebo uzuálního kánonu domácí literatury, jejž Česká knižnice ztělesňuje ať chce či nechce, se tak poprvé dostává dílo, které literární historie poválečného písemnictví spojuje s podzemím, neoficiálností a větší než přiměřenou společenskou nonkonformitou.

Děje se tak poněkud paradoxně. Po desítkách knižních titulů, které autorovi (1930–2007) od roku 1990 připravil z bohaté strojopisně samizdatové bibliografie k tištěnému vydání jeho editor (nar. 1956), vychází v České knižnici zjevné jádro Bondyho tvorby tiskem v jednom svazku vůbec poprvé. Sbírky básní a poemy jako Totální realismus, Pražský život, Für Bondy’s unbekannte Geliebte nebo Velká kniha se rodily v důvěrném a současně i soutěživém ovzduší bytových, hospodských a pražskoperiferních mikrostruktur souběžně s pracemi Ivo Vodseďálka, Bohumila Hrabala nebo Vladimíra Boudníka. O dvacet a třicet let později byly pak obrovským zdrojem inspirace pro další generace svobodného literárního a výtvarného undergroundu a svou živost si na rozdíl od většiny autorovy potomní produkce zachovávají myslím podnes.

Pokusy o knižní tištěná vydání Bondyho básnických děl z první poloviny padesátých let počínají u aktivit literárního kritika a editora Jana Lopatky (1940–1993). Kdy se s Bondyho dílem obeznámil, nevíme. Je možné, že se tak stalo prostřednictvím Bohumila Hrabala, s nímž se Lopatka v polovině šedesátých let podle všeho znal osobně a měl přístup k jeho původním strojopisům z let padesátých, z nichž ty nejranější „vycházely“ v samizdatové edici Půlnoc, kterou koncipoval Ivo Vodseďálek právě s Bondym. Hrabal současně vlastnil z edice Půlnoc některé Bondyho texty.

V Hrabalových textech se postava jménem Egon Bondy vyskytuje zřejmě poprvé v triptychu Co je poezie? (v Půlnoci v únoru 1952), v prostřední části psané volným veršem a nazvané ironicky Totální realismus? (prozaizovaná varianta tohoto textu pak tvoří úvodní pasáže Hrabalovy povídky Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, otištěné v Literárních novinách č. 6 z 11. 2. 1967 a zařazené do knihy Morytáty a legendy, jež vyšla o rok později v Československém spisovateli a již Lopatka recenzoval v Tváři v prosinci 1968).

Nevíme, zda Lopatka tento text znal, z Hrabalových raných děl – ve kterých ovšem Bondy zmiňován není – měl určitě k dispozici poemy Bambino di Praga a Krásná Poldi a povídku Jarmilka.  Nejpozději se kritik – stejně jako všichni ostatní čtenáři – mohl s Bondyho jménem setkat v toku vyprávění Tanečních hodin pro starší a pokročilé, vydaných v srpnu 1964. Ač opatřena přídomkem „básník“, postava je zde zasazena do odlišného ovzduší, než je pražské či libeňské milieu zmíněné Legendy nebo ještě pozdější prózy Něžný barbar: „…jak uvidí mužskej krásnou ženskou, hned po něm lezou mravenci a hned takovej mužskej přemejšlí, jak ji dostat do postele, jak říká básník Bondy, to je ta touha převádět ženský z polohy vertikální do polohy horizontální a že on, ač básník, z tý horizontální polohy má teďka dvě děti, který musí pořád s sebou vozit v kočárku…“

Ať už se ale Lopatka k Bondymu dostal jakoukoli cestou, v jeho statích z šedesátých let básník nikde zmiňován není. Tam, kde kritik mluvil o „neoficiálním“ písemnictví páté dekády, padala jména jako Hanč, Hrabal, Jedlička, Kolář, Hiršal, Ladislav Dvořák, Reynek, Zahradníček nebo ineditní pracovní sborníky Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera. Ani v interview nazvaném monograficky O literatuře padesátých let, které Lopatka poskytl Zemědělským novinám v dubnu 1969, Bondy jmenován není. Pro zářijové číslo Tváře v témže roce ovšem připravil výběr z Legend, tj. jednoho z oddílů sbírky Für Bondy’s unbekannte Geliebte (Půlnoc 1952). Výroba čísla byla však před závěrečnými korekturami přerušena a cenzura (operující lstivě pod názvem Český úřad pro tisk a informace) časopis definitivně zastavila, podobně jako postupně rušila všechna další literární, výtvarná, divadelní a filmová periodika.

Časopisecká publikace, k níž nedošlo, měla být předehrou před vydáním knižním. Z Lopatkova návrhu na společné zveřejnění sbírek Totální realismus, Dagmara a Velká kniha, jejž kritik vyhotovil v prosinci 1969 pro nejmenované nakladatelství (zřejmě to byl Československý spisovatel a jeho dlouho připravovaná, ale nakonec nerealizovaná řada Tangens), vyplývá, že si velké iluze nedělal: „Jsem si vědom toho, že dílo tohoto typu je zatím ještě stále příliš aktuální, nicméně bych alespoň do budoucnosti vážnou úvahu doporučoval,“ uzavřel svůj podnět charakteristiky. O čtvrt roku později předložil modifikovaný vydavatelský záměr Mladé frontě. Svazek s názvem Básně a legendy měl obsahovat sbírky Totální realismus, Velká kniha, Für meine unbekannte Geliebte (sic) a Malá kniha. Svůj návrh doprovodil Lopatka dobrozdáním od Bohumila Hrabala, jenž v závěru lektorátu nenapodobitelně konstatoval: „Je to kniha, která už dávno měla vyjít. I když dnes není klima pro tento styl, přesto se domnívám, že by měla býti vydána ve vší tichosti“ (kritikovy návrhy i Hrabalův text byly publikovány v Lopatkově knize Posudky [Praha, Torst 2005] na s. 83, 99–100 a 330).

Knižně – nikoli však tiskem – vyšlo proto sedm Bondyho sbírek a poem souborně až v samizdatové řadě Edice Expedice jako její 20. svazek v roce 1977 s názvem Poezie 1950–1955. V publikaci jméno editora nefiguruje, ale je zjevné, že vydání připravil Jan Lopatka, a to podle strojopisu zřejmě z počátku sedmdesátých let, na jehož podobě – tak jako už při návrzích z přelomu let 1969/70 – spolupracoval s Bondym. Editor dnešního vydání v České knižnici se k Lopatkovu vydavatelskému vkladu přihlásil a uspořádání svazku jen rozšířil o prózu 2000 (napsanou na přelomu let 1949/50), již Bondy opatřil podtitulem „román“, a o sbírku Trapná poezie (z přelomu let 1950/51; strojopisy obou textů podle všeho Bondy a Lopatka na počátku sedmdesátých let k dispozici neměli). Spolu s nimi tak tvoří obsah nyní vydaného svazku sbírky a skladby Totální realismus, Pražský život, Dagmara aneb Nademocionalita, Für Bondy’s unbekannte Geliebte aneb Nepřeberné bohatství, Velká kniha, Malá kniha a Zbytky eposu.

Martin Machovec seřadil devět vybraných titulů dle chronologie vzniku původních textů, ale otiskl je ve znění tzv. poslední ruky, tj. dle autorových redakcí z pozdnějších padesátých let až po počátek let osmdesátých. Výjimkou je text úvodní prózy 2000, jenž je kontaminací strojopisného vydání v edici Půlnoc z ledna 1951, které je však neúplné (autor z obavy před Státní bezpečností několik stránek odstranil), a původního – staršího, ale zřejmě intaktního – rukopisu (nalezeného v archivu Ivo Vodseďálka), který se však od strojopisné edice „dosti liší“ (s. 530). Editor tak sice porušená místa doplnil, ale učinil to dle jiného textového pramene. Domnívám se, že textologicky „čistším“ řešením by bylo otisknout strojopisné znění s oběma porušeními (tak jak to Machovec udělal v Revolver Revui č. 45 z ledna 2001, s. 163–188) a chybějící pasáže pak publikovat dle odlišného rukopisného znění v komentáři.

U dalších osmi titulů je zachována autorova finální vůle a v edičním aparátu se podrobně informuje o původní podobě sbírek (Bondy z nich řadu básní vyřazoval, některé verše přepisoval, jiné škrtal), kterou si tak čtenář může jakžtakž rekonstruovat (u Trapné poezie z roku 1951 se mi to na základě editorova komentáře, v němž je řada skutečností sdělována vícekrát, ale jiné jsou představeny vágně – „…jen jsou zde trochu jinak seřazeny, a ojediněle v trochu jiném znění“ – nepovedlo). Takto vydal Martin Machovec autorovy básně a poemy už ve dvou souborných řadách, v Básnickém díle E. B. (devět brožovaných svazků v Pražské imaginaci 1990–1993) a v Básnických spisech E. B. (tři více než tisícistránkové knihy v Argu 2014–2016). První řada přes všechna dobová grafická a redakční omezení důstojně splnila svou historickou úlohu, když rychle zpřístupnila a přehledně strukturovala Bondyho rozsáhlou básnickou tvorbu, po níž byla bezprostředně po roce 1990 značná čtenářská poptávka. Bylo přirozené, že za autorova života se tak stalo v aktualizované textové podobě, tedy se zahrnutím všech změn, které provedl Bondy v jiném čase, než v kterém jeho básně vznikaly (tak, jako tomu bylo už v Lopatkou připravovaných, ale neuskutečněných knižních vydáních z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a pak ve strojopisných edicích z let sedmdesátých).

Druhá řada, kterou Machovec připravil sedm let po Bondyho smrti, nesla všechny znaky „definitivního“, historicko-kritického vydání, s otiskem všech známých variant, s podrobným komentářem jejich textového vývoje, a především s restitucí všech autorových zásahů do skladby jednotlivých sbírek, kompozice skladeb a znění básní. Editor sice „vracené“ jevy vyznačoval v hlavním textu hranatými závorkami, a percepce Bondyho textu tak byla provázena neautorskými grafickými vstupy, ale bylo to regulérní řešení, které oproti předešlé souborné řadě přinášelo kriticky prověřený původní text a Bondyho dílo otevíralo novým interpretačním horizontům. (Osobně bych se bez hranatých závorek obešel a příslušné operace bych prostě vylíčil v komentáři. Cenou za graficky nezaneřáděný text by pak ovšem bylo, že čtenář by neviděl Bondyho pozdější zásahy do vlastních textů hned, ale musel by je odečítat z edičního aparátu. Připouštím, že pro charakter studijního vydání – jakkoli je jako takové vydavatel Básnických spisů nedeklaroval – je Machovcovo řešení ústrojnější.)

Vydání v České knižnici se však bez vysvětlení vrací před argovské Básnické spisy a přináší Bondyho texty z první poloviny padesátých let v úpravě z let osmdesátých. Editor sice autorem eliminované básně otiskuje v rámci vydavatelského aparátu a tamtéž zpravuje o původní podobě později upravovaných veršů, ale u publikace, která už v titulu klade takový důraz na dané časové období, takovému řešení při vší úctě k Machovcově vydavatelské práci prostě nerozumím. Notabene v knižní řadě, k jejímž hlavním devízám patří od druhé poloviny devadesátých let prolomení pravidla tzv. poslední ruky (tj. vydávání textu v jeho nejmladším znění), v předešlých desetiletích uplatňovaného takřka mechanicky.

V případě Egona Bondyho, jehož básnický habitus se právě od poloviny padesátých let začíná rozmývat (po zážitku z chronologické četby předmětné edice bych řekl, že vytrácení původní „nepolapitelné“ tvůrčí invence lze zahlédat už v Malé knize z let 1952–1953), lze myslím uzavřít, že volba jakéhokoli jiného znění veršů a próz z první poloviny padesátých let než znění původního je dnes chybná. U autora, jenž ze všech disciplín vyniká nejvíce v té autostylizační, nejsou dodatečné úpravy vlastního textu výrazem tvůrčího hledání ideálních uměleckých proporcí, ale součástí literárního, učeneckého i občansko-sociálního mýtu budovaného na sobě a kolem sebe. Není to rozhodně nezajímavé, ale je to něco trochu jiného, než co oznamuje titul publikace.

Nejrozsáhlejší část vydavatelského aparátu je téměř doslovně převzata z prvního svazku Básnických spisů. Některé nálezy sice Martin Machovec mohl do přehledu oprav a různočtení (s. 536–577) doplnit, ale devět let od souborného vydání není zas tak dlouhá doba, aby se příslušný materiál musel publikovat znovu. Tak jako je škoda, že se oproti Spisům v Argu hýbalo s Bondyho textem, lze naopak litovat, že podstatně odlišněji než v Básnických spisech nebyl rozvržen vydavatelský aparát. Toto konstatování se však netýká oddílu Vysvětlivek (s. 585–618), tj. výkladu uměleckých, historických, politických nebo personálních narážek, který je – coby první svého druhu – cenným příspěvkem k poznávání Bondyho tvorby.