V koronavirových časech bylo na Žižkově založeno nakladatelství Maraton, v jehož čele stanul Richard Štencl. A tento dosud neopotřebovaný podnik vydal jako svoji dvaadvacátou publikaci výbor z deníkových záznamů mladého pražského studenta a zdatného muzikanta Václava Polívky (1927–1971). Přes tři stovky stran textu dostalo technicistní název Deníky 1945–1948, který šťastně nesugeruje nic z obsahové stránky autorových záznamů, a proto také podněcuje čtenářovu zvědavost. A řekněme hned na úvod, že četba je to zábavná. Deník nabízí možnost sledovat osudy pozoruhodné persony v pohnutých časech.

Václav Polívka začal svůj deník psát v lednových dnech roku 1945 jako student maturitního ročníku. Na jaře ho pak čekaly závěrečné zkoušky. V době psaní deníku žil Polívka se svojí matkou, překladatelkou ze skandinávských jazyků Marií Polívkovou (později provdanou Jensen-Rádlovou) v areálu Pražského hradu. Jeho vášní byla hudba, pilně cvičil (violoncello, klavír), hrál ve kvartetu (mj. s Rio Preisnerem), komponoval. Po válce, kdy mj. přispíval do hudební rubriky deníku Mladá fronta, se rozhodl pro studium medicíny. V létě 1946 a 1947 navštívil Dánsko, kde se seznámil se svojí budoucí ženou. Deníkové záznamy končí březnem 1948. Na jaře 1948 Polívka prodal své violoncello, pořídil si falešné doklady a opustil Československo. Přes Dánsko se dostal do Norska, kde dostudoval medicínu, usadil se a působil do své předčasné smrti jako specialista na plicní choroby.

Záznamy obsahují snad vše, co potřebuje Hollywood: je zde zmiňovaná hudební linka, která sleduje růst mladého muzikanta, je tu atmosféra konce protektorátu, bombardování Prahy – to vše v kulisách Hradčan, okruh mladých přátel a první láska Lída, divoké dny Pražského povstání, včetně odsunu Němců, poválečná cesta do Krkonoš a nákaza tyfem (a následná internace na Bulovce), barvité popisy postupně se utahujících poměrů ve třetí republice, cesty do Dánska a následně samozřejmě – jak jinak – mocné milostné vzplanutí k dánské dívce Vibeke, budoucí ženě.

Pět sešitů Polívkova deníku našli jeho děti po smrti své matky v roce 2012 na půdě jejího domu v Norsku. Deníkové záznamy autor doplňoval různorodým dokumentačním materiálem, počínaje např. jízdenkami, novinovými výstřižky, přes kresbičky až po množství vlastnoručně pořízených fotografií (ty jsou – i přes nevalnou kvalitu reprodukce – skvělé!).

Knižní podoba deníku je výborem, který podle stručné ediční poznámky (signované Redakce nakladatelství Maraton; v tiráži je jako editorka svazku uvedena Nina Hřídelová) přináší více jak polovinu původního textu. Editorka, která měla možnost pracovat pouze s xerokopiemi deníku, vybavila vybrané záznamy vysvětlivkami pod čarou (nejde v žádném případě o masivní aparát: cca sto padesát poznámek rozklíčovává vybraná jména a výběrově komentuje historické události). Výpustky úseků i celých záznamů jsou značeny třemi tečkami v hranatých závorkách. Tady je čtenář plně v rukách editorky, která snad naplnila tvrzení ze závěrečné poznámky: „Základním kritériem výběru byla hodnota Polívkova textu z hlediska zachycení politických, společenských a ideových souvislostí dané doby“ (s. 332). Možná by nám pomohla ukázka „nehodnotných“ záznamů, abychom si udělali představu, co bylo vyloučeno, a posoudili bychom pak, zda by nebylo lépe publikovat deník celý.

Vydání v Maratonu není prvním zveřejněním Polívkových deníkových záznamů. Krátce po nalezení deníku byl totiž připraven výbor pro anglofonní publikum. V roce 2014 ve výběru a v překladu v Praze žijícího Terje B. Englunda vyšel deník pod názvem In the Morning We Played Quartet. Diary of a Young Czechoslovak, 1945–1948 v nakladatelství Abott Press. Vydání v angličtině nabízí o něco užší výbor, který se nekryje s výborem českým. Na rozdíl od české edice nemá překladové vydání prakticky žádný vysvětlivkový aparát (je tedy zřejmé, že vydavatelé chtěli zdůraznit jiné než dokumentární kvality textu), nejsou značena krácení a výpustky. Letmé srovnání obou výborů ukazuje výše naznačenou problematičnost každého výběru (a to na obou stranách): anglické vydání hojně odstřihuje pasáže popisující kontakt s přáteli, určitou rutinní každodennost, české vydání ponechává stranou některé zajímavé „scény“, jakou je například hádka nad rozhlasovým vysíláním se služebnou Mařkou z 12. února 1945.

V čem je poutavost Polívkova deníku? Je dokladem, že vedle blouznivých mladých naivů sedajících na lep komunistické ideologii a ji samu následně šířících a prosazujících byli v Praze náctiletí hoši a dívky velkého kulturního a politického rozhledu (jistě jako Polívka mocně ovlivněni rodinným zázemím), kriticky promýšlející aktuální politickou situaci, skeptičtí ke všemu, co zavání fanatismem, demokraté a pacifisté, citliví k proměně geopolitické situace (a tudíž hned od počátku si vědomí pádu železné opony a polarizace Evropy). Mladí lidé, kteří byli skeptičtí k poválečnému vnitropolitickému vývoji, nesnášeli sovětské patolízalství a dobře věděli o gaunerství Gottwaldů a zvířeckosti Václavů Kopeckých. Číst něco takového dnes je cenné, poučné a motivující.