Literární historik a editor Michal Topor se už uvelebil v roli jakéhosi nosiče pochodní, řeklo by se s Arne Novákem, jemuž M. Topor také v minulosti věnoval svou péči. V posledních letech „svítí“ na osobnosti, jako jsou Arne Laurin, Richard Messer či Emil Saudek – a Topor je často jediný, kdo tak v přítomném čase činí. V edici Antologie IPSL, kterou M. Topor též vede, vyšla v loňském roce jako dvacátý svazek antologie Čtení o Ivanu Olbrachtovi, kterou také sám uspořádal a komentoval. I Olbrachtovo jméno bývá dnes skloňováno řídce. Tradičně koncipovaná čítanka, kterou má vymezovat (možná až zbytečně zaumný) podtitul Mezi estetikou a politikou transgrese, přináší výběr z více jak třicítky ohlasových textů vzniklých v průběhu jednoho půlstoletí (resp. v letech 1913 až 1962).

Srovnáme-li kompozici nové olbrachtovské antologie s některými z dalších titulů řady Čtení o…, zjistíme, že její editor zvolil tentokrát konzervativnější řešení a pokusil se představit recepci Olbrachtova díla v žánrové pluralitě ohlasových článků. Páteř svazku tvoří dobové recenze prvních vydání autorových knih, přičemž tuto sekundární literaturu sledoval editor od prvních reakcí na Olbrachtův prozaický debut do doby bilančních textů vzniklých dekádu po autorově smrti k jeho nedožitému výročí narození. Tento přístup dal pořadateli v prvé řadě možnost představit Olbrachta v jeho uměleckém vývoji. Editor měl tak možnost vybírat ze značného množství sekundárních textů – Olbrachtova tvorba byla v době svého vzniku (na rozdíl od situace po roce 1989) hojně recipována –, a samozřejmě také ukázat proměny interpretací, které byly ovlivněny jak směřováním jeho díla, tak autorovými občanskými postoji.

Jak texty v antologii číst, to naznačil instruktivně sám Topor v úvodu ke svému výběru. Ve velmi zdařilém stručném přehledu se editorovi podařilo nastínit v chronologickém sledu a plasticky hlavní teze, polarity hodnocení a polemické výměny (autorova schopnost vnitřní obrody, silný akcent na slovo, schopnost tematické proměny díla, tendenčnost a etnicita atd.), které provázely Olbrachtovy knihy počínaje souborem O zlých samotářích a Dobyvatelem konče. Topor za pomoci hojných citací (různorodost jejich provenience – podobně, jako to dokládá závěrečná, precizně sestavená bibliografie – ukazuje na detailní znalost celého materiálu) spřádá obraz živé recepce, která provázela jeho dílo zejména v období desátých až třicátých let.

Předmluva pak (podobně jako sama antologie) jen letmo shrnuje literaturu předmětu od šedesátých let do současnosti, což chápeme jako výsledek editorova hodnocení této etapy psaní o Olbrachtovi jako literatury repetitivní a svázané dobovými společensko-politickými konvencemi (úvodní text končí Toporovým konstatováním, že „na nové zevrubné monografické zhodnocení, zbavené již politicky motivovaných kompromisů, dosud čekáme“ /s. 21/, což vyznívá trochu naivně – politicky snad žije každý literární historik, a to v každém čase). Dodejme ještě, že pro čtení Toporova textu je potřeba mít značnou míru trpělivosti: málokdo vám dnes naservíruje takovou porci přechodníků a jde na vás s formulacemi typu „Oběma přesto Olbrachtova kniha znamenala nepochybný klad, každému ovšem po jeho“ (s. 5). To už ovšem k Toporovu stylu nějak patří.

Čítanka je přehledně rozčleněna na pět časově navazujících částí a jména, která v ní potkáme, jsou důvěrně známá. Pětkrát dostává slovo již výše zmíněný Arne Novák (demonstrován je tak i proměňující se vztah tohoto kritika k Olbrachtovi), opakovaně promlouvají Jindřich Vodák, Pavel Fraenkl, F. X. Šalda, Pavel Eisner, Otokar Fischer či A. M. Píša. První část sleduje recepci Olbrachtových knih z desátých let od Zlých samotářů po Podivné přátelství herce Jesenia, druhá zachycuje přijetí autorových reportáží z Ruska a reakce na román Anna proletářka, ve třetí části pak můžeme nahlédnout polemické přijetí knihy Zamřížované zrcadlo (srov. ironickou glosu Bedřicha Fučíka /s. 101/) a víceméně oslavné přijetí románu Nikola Šuhaj loupežník (Seifert staví Nikolu Šuhaje po bok Máje, Babičky a Kytice). Texty Václava Černého a Bedřicha Václavka, tvořící čtvrtou část antologie, rozebírají Olbrachtovo zpracování příběhů Židů na Zakarpatské Ukrajině (tj. Golet v údolí), současně také uzavírají souvislý proud recepce Olbrachtova díla. Závěrečný oddíl, věnovaný poválečné recepci, nabízí již heterogenní materiál, kdy editor zjevně potřeboval nechat zaznít hlasy Olbrachta glajchšaltující (Václav Řezáč, Jiří Hájek), současně chtěl dát prostor vykladači, jehož bibliografie obsahuje dlouhou řádku olbrachtovských položek, Jiřímu Opelíkovi. Celou čítanku pak trefně uzavírá osobní vyznání rusisty Jiřího Honzíka, který k nedožitým osmdesátinám napsal: „…od časů Boženy Němcové nevzniklo po mém soudu v české próze nic, co by vypadalo nenápadněji, co by ve své velikosti bylo prostší a ve své prostotě větší než dílo Olbrachtovo“ (s. 176).

Sestavení ohlasové olbrachtovské antologie je jen jedním ze stupňů systematického zájmu jejího editora o dílo autora, jemuž se věnoval již při své pedagogické činnosti na Filosofické fakultě UK v seminářích speciálně zaměřených na Olbrachtovu prózu. Dalším Toporovým krokem – jistě opět důležitým pro reflexi Olbrachta dnes – bude jeho komentovaná kritická edice knih O zlých samotářích a Žalář nejtemnější, která vyjde příští rok v České knižnici.