Vydávání textů Vladimíra Raffela (1898–1967) po druhé světové válce jeho dílo neoživuje, spíše paradoxně přispívá k jeho umrtvování. Plán vydat výbor z Raffelova díla představil už na konci osmdesátých let Karel Milota, ale k realizaci dochází až v roce 1997 v nakladatelství Český spisovatel (soubor Elektrický les), a to ve chvíli, kdy samotné nakladatelství ukončovalo svou činnost. Distribuce knihy proto vázla a publikace končila coby novinka rovnou ve výprodeji. Pokud necháme stranou diplomovou práci Hany Prchlíkové z roku 2000 (Medailon spisovatele Vladimíra Raffela), obhájenou na PedF UJEP a přinášející mimo jiné jako přílohu xerokopii dochovaných strojopisů Raffelových básní z rodinné pozůstalosti, je nové vydání povídek Ta, jež povstala z krystalu (Filip Tomáš – Akropolis, knižnice Skrytá moderna 2022) v edici Martina Dvořáka dalším pokusem připomenout prozaické dílo Vladimíra Raffela. Zpřítomnit jeho dílo je jistě ve svém záměru dobrý počin, ovšem realizace vyvolává několik vážných otázek.

Edice doplňuje ve stejném nakladatelství vydanou Raffelovu monografii Zpívám elektrickému tělu (2021) od Vladimíra Papouška, který je zároveň autorem předmluvy přítomného svazku, nazvané Elektrické tělo. Dodejme ještě, že tento úvod „vychází z autorova textu publikovaného v jeho knize Gravitace avantgard“ (s. 24). Editor Martin Dvořák shromáždil do své knihy pětici za autorova života knižně vydaných titulů (Elektrické povídky, Tělové povídky, Patetické povídky, Taneční povídky a Prapovídky), jejichž text po svém – v asi nepříliš šťastně zvoleném způsobu pomocí indexů – komentuje. Touto formou podává různočtení a čas od času vysvětlivky některých ne tak jasných jmen a jevů. Je na zvážení, zda vysvětlovat věci typu „Pasteur“, „Dies Irae“, „Einstein“ nebo „Bergson“ či zda se pouštět do vysvětlování, jak se projevoval Buster Keaton. Ono totiž číst „Úhelným kamenem jeho herecké metody byl projev postrádající v obličeji jakékoli emoce včetně smíchu“ (s. 378) redukuje Keatona – mimořádně nadaného akrobata, herce a inovativního filmaře – asi až příliš.

Editor ve svých různočteních sahá po časopiseckých otiscích, ale je zde bohužel dosti nedůsledný: z Elektrických povídek mu tak vypadla Elektrická Galatea z Cesty (1925/26, č. 50, s. 761–763 a č. 51/52, s. 776–778), z Tělových povídek povídka 18 a 24, vydaná v Právu lidu (5. 1. 1930, č. 5, s. 7–8) a z Prapovídek texty Mys Nejisté Naděje (Salon 15. 2. 1929, č. 2, s. 16–18, 20) a Dar Modrovsi (Salon 15. 12. 1928, č. 12, s. 2–6). Pokud už Dvořák sahá do dochovaných rukopisů z autorovy pozůstalosti, měl asi zohlednit i rukopis povídky Událost doktora Rolanda z Patetických povídek, který je v pozůstalosti Miroslava Rutteho v LA PNP. Navíc bych na editorově místě nespoléhal jen na digitální knihovnu a lístkové katalogy ÚČL: například časopisy typu Gentleman, Pestré květy nebo Salon přinášejí další raffelovské nálezy.

Stojí zde ovšem ještě daleko podstatnější otázka – než Vladimír Raffel ukončil na počátku třicátých let svou tvůrčí činnost, plánoval vydat knižně ještě soubor esejů Bůh Rovnováha, román Zločin bez trestu a zejména Kovové povídky. Ani jeden z těchto titulů nikdy nevyšel. Přítomná edice mohla být příležitostí vydat Raffelovu tvorbu ve větším úhrnu a třeba v případě krátkých próz i kompletně. Výzvou by byl zvláště pokus o rekonstrukci Kovových povídek. Raffelovy prózy zůstávají totiž nadále i přes Dvořákovu edici stále spíše rozptýlené než soustředěné. Víme s jistotou minimálně o šestnácti dalších, které Raffel publikoval v letech 1925 až 1931 pouze časopisecky. Ty by myslím zcela organicky zapadly do zde přítomného souboru. Asi bych na editorově místě volil v takovémto typu edice, jaký knižnice Skrytá moderna nabízí, promyšlenější taktiku. Takovou, která pouze nenaplňuje předpokládané, ale spojuje tu výše zmíněnou rozptýlenost do soustředěnějšího celku.

V intencích raffelovské skepse lze asi na závěr jen podotknout, že se nového raffelovského vydavatelského pokusu nemusíme už vůbec dočkat.