Na straně 68 sbírky Mater speciosa (texty z let 2011–2017, Revolver Revue 2022) stojí: „Tato kniha je dítě mrtvě narozené / Proud ze kterého se nikdo nenapije“, a na straně 69: „Není to ani / volání.“ Za autorem mnozí přicházeli do Českého centra v Paříži v době, kdy tam byl dramaturgem, aby mu projevili sounáležitost poté, co mu bylo odňato jeho vedení (k tomu viz Bohemia realita, Bubínek Revolveru, 10. 1. 2019).
Jean-Gaspard Páleníček přeložil básně této sbírky do češtiny ve spolupráci s Ivanem Matouškem, kniha je dvojjazyčným vydáním a doporučujeme ji vyučujícím na oborech překladatelství poezie na univerzitách v Paříži i Praze. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury České republiky, v čemž lze vidět i jistou formu odškodnění. Vedle řady dalších interpretačních linií, které se nabízejí, zde lze poukázat na jednu z genealogií textů ve sbírce obsažených.
V roce 2009, pět let po svém příchodu do Českého centra v Paříži, autor v nakladatelství Revue K publikoval sbírku Mater dolorosa a je velkou chybou, že jsem její vydání tehdy nezaznamenal. Název odkazuje k modlitbě o dvaceti trojverších, pojmenované podle prvního verše Stabat mater dolorosa a připisované františkánskému mnichovi zesnulému v první den vánoční roku 1306.
Je to modlitba určená k duchovním exerciciím, protknutá teologií soucitu. Křesťan žebrá po milosti spolu-zakoušet bolest Svaté Matky pod Křížem; dostane-li se mu milosti, spojí se s Pannou Marií, v duchu i v pravdě. Jelikož však sama spolu-zakouší utrpení svého syna, křesťan skrze soucit s jejím utrpením vchází ve svazek s jejím synem.
Autorem grafického zpracování obálky je Viktor Karlík. Obal ohlašuje text jako svého druhu klíč. Duchovní cvičení jsou klíčem, který otevírá dveře ke spáse. Nádherně vypracovaná obálka ve mně evokuje dobu, kdy zámečníci – současníci františkánských teologů soucitu – byli považováni za umělce.
Velmi brzy si znalci praktické teologie uvědomili, že takové pojetí Matky Boží činilo duchovní účinek menším. V roce 1495 byl vydán hymnus připisovaný Jacoponemu da Todi Stabat mater speciosa, který k obdivu křesťanů předkládal tvář Panny Marie jako matky skvoucí, nádherné. Je to odlišný druh duchovního cvičení a profánní svět dávno pochopil, že jediný způsob, jak se dostat na roveň velikánům, je skrze obdiv.
Již v klasickém latinském světě mohl však termín speciosus nést i pejorativní přídech. Krása je ve zdání a zdání klame, není všechno zlato, co se třpytí, atd. Dnes už nelze toto adjektivum chápat jako pouhé synonymum skvoucího, nádherného. „Un argument spécieux“ – argument speciózní (ve smyslu okázalý, ale pochybný, vratký…) – je ve francouzštině argument produkovaný k oklamání toho, komu je určen. Matka je vždy „speciózní“, neboť, navzdory všem svým projevům lásky, na nás uvaluje neštěstí narození. Toť obsah první básně, tematicky předznamenávající celou sbírku.
O synergii básnické tvorby a duchovních exercicií uvažoval Friedrich Schiller ve dvou traktátech o vznešenosti (Vom Erhabenen, 1793, Über das Erhabene, 1801) a pracoval s ní i ve svých filosofických básních a pozdních tragédiích. Základ je v představě, že zobrazí-li se utrpení nevinného a vítězství zlého, může se v člověku probudit pozoruhodná schopnost odhmotnit se skrze myšlení a povznést se (sich erheben, odtud das Erhabene) nad utrpení, které ho souží. Stejná představa je přítomna již u Platóna, pro kterého strach ze smrti mizí u toho, kdo žije podle filosofického modu, kdo se ve vztahu k citelnému světu chystá na smrt a procvičuje způsoby, jak oddělit duši od těla. Lyrický subjekt, který hovoří v poslední básni sbírky J.-G. P. nazvané „V agónii“ (s. 73), je připraven zemřít, neboť již nemá strach: „Ptáci květy / Již nemám strach // Milovat // Chceš abych ti přišel na pomoc? / Jsem připraven.“
Francouzská verze textu byla otištěna v Bulletin de L’Amitié Franco-tchéco-slovaque, 2023, č. 1, s. 8–9. Volně přeložil DS.