Nově vzniklé nakladatelství LEVYN vydalo v letošním roce rozsáhlý román Josefa Karla Šlejhara Peklo, který knižně poprvé (a zatím naposledy) vyšel roku 1905. Titul je součástí ediční řady Malina Classics (je název odvozen od jména redaktorky svazku Michaely Malinové?) a je označen jako čtvrtý svazek Díla J. K. Šlejhara. Text románu k vydání (které je v některých anotacích knihy ohlašováno jako „polokritické“) připravil a doslov napsal Zdeněk Beran.

O tom, že Šlejhar není autorem zapomenutým, svědčí řada položek ohlasové literatury (vzpomeňme např. tematický blok v revue Souvislosti /2018/) i několik výrazných edičních počinů z posledních desetiletí. Šlejhara nejvýznamněji připomnělo v roce 2000 nakladatelství Herrmann a synové patnáctisvazkovou de facto průřezovou edicí Kyvadlo věčnosti, sestávající zejména z povídkových prací (totéž nakladatelství se ke Šlejharovi vrátilo ještě v roce 2007 knižním vydáním povídky Zločin). Šlejhar mezitím také vyšel v České knižnici (Dojmy z přírody a společnosti – Co život opomíjí, 2003) a naposledy byl v nakladatelství Akropolis poprvé knižně publikován objemný román Cvrček mého krbu (2017).

Na tento recepční i vydavatelský zájem navazuje i projekt v nakladatelství LEVYN. Editor a zřejmě i (spolu)vydavatel knihy Zdeněk Beran v doslovu vysvětluje, co k novému zpřístupnění Šlejharova příběhu o jedné směně mladého inženýra v cukrovaru vedlo. Editor nevnímá Peklo jako archiválii, již je třeba zpřístupnit jako dokument doby, nýbrž chápe román jako text povýtce aktuální, v němž současný čtenář „nalezne […] mnohé, co bude rezonovat s nejrůznějšími podobami pekla, které zažíváme v naší době“ (s. 286). Z této pozice vychází i hlubší analýza Pekla, které je na jedné straně značně problematicky vykládáno jako předchůdce Kafky a Joyce, jako „možná první český ryze modernistický román“ (s. 279), na straně druhé se ve věci tovární tematiky v české literatuře pěkně opírá o Šlejharovy předchůdce a nastiňuje dobové přijetí díla.

Editor knihy vyšel z prvního knižního vydání a jeho znění porovnal s časopiseckým otiskem (Lumír 30, 1901/02), který je kratší a od knižní verze se hodně liší. Jak dokládá ediční poznámka, Beran na základě srovnání variant či dle svého uvážení realizoval opravy porušených míst a taktéž si stanovil jasné (je v pořádku, že konzervativní) zásady pro jazykovou úpravu textu. Proč byla jeho edice označena za „polokritickou“, není zřejmé, ba je to matoucí. Šlejharův text je zjevně připraven kriticky (tj. srovnáním všech dostupných znění).

Označení „polokritické“ vydání lze proto vnímat spíše jako diletantský úlet, který zbytečně dehonestuje vlastně kvalitně připravenou edici. V případě vyšších vydavatelských pater a nakladatelských kroků, které vydání Pekla provázejí, by se ovšem o jisté polovičatosti hovořit dalo (stranou ponechme grafickou podobu knihy a nechme na osobním zhodnocení každému, zda ilustrace Vladimíra Císaře publikaci skutečně zvelebují.)

Přestože je Peklo označeno jako čtvrtý svazek Díla, nikde v knize (ani na stránkách nakladatele) se bohužel nedozvíme, jaká je koncepce tohoto souborného celku. Takto to vypadá, že první svazek spisů je jistým způsobem průzkum bojem, spíše návnadou ad hoc nadhozenou čtenářům, než že by zde byla nějaká promyšlená představa o celku. A odtud plyne i obava, zda by projekt s jasnějšími konturami a ideálně oponovaný širší odbornou debatou neovlivnil některá dílčí ediční rozhodnutí či nevedl autora doslovu k hledání jiných otázek.