Uspořádání obsáhlého výboru prací Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924 editor Luboš Merhaut na žádném místě nezdůvodňuje. To je konstatování, které by mohlo být dobrým odrazovým můstkem pro zamítavé hodnocení jeho práce, ale já je míním jako přednost. Nejenom proto, že žádné zdůvodnění není dostatečné nebo vyčerpávající, ale především proto, že kritéria Lubošova výběru jsou čitelná z toho, jak je edice adjustována. Uvědomuju si, že je to hledisko, které není zřetelné na první pohled, ale jsem přesvědčen, že je mnohem průkaznější než napřímo formulované určité zásady, neboť těm se pořádané dílo nakonec vždycky nějak někde vzpírá – a snad mohu dodat: zvlášť to Procházkovo.

Edice sestává z cca dvou set (přesně jich je snad 194) autorových textů a z bezmála čtyřsetstránkového vydavatelského aparátu. Procházkovy práce jsou v knize seřazeny chronologicky do čtyř oddílů, jejichž švy tvoří léta 1894, 1900/01 a 1914/15. Nejpočetněji je zde zastoupena kritická tvorba z let 1892–1912, kterou také editor v závěrečné monografické studii (s. 1067–1105) označuje za stěžejní fázi autorovy činnosti.

Jak se s edicí pracuje? – Pokud máte knihu při ruce, můžete můj výklad volně kontrolovat. – Při čtení nebo pročítání Procházkových textů jsme u titulu každé stati hned zaujati číslicí v hranatých závorkách. Ta odkazuje na příslušné místo v úplném soupisu autorova díla ve vydavatelském aparátu (s. 807–994), jenž čítá 1591 původních a překladových položek. Potřebujeme-li k hlavnímu – Procházkovu – textu konzultaci, velneme do bibliografie pohodlně prostřednictvím právě tohoto indexujícího čísla. Procházíme-li naopak bibliografií a chceme z nějakého důvodu náhle přistoupit k danému textu, jde to rovněž snadno, neboť soupis je s Procházkovými pracemi provázán stránkovými odkazy. Ty jsou signalizovány šipkou vně levého okraje zrcadla sazby, a jsou tedy dobře viditelné.

Indexace je rovněž využita v editorově studii, která na první pohled vypadá jako volná esej, neboť neoperuje s žádnými poznámkami pod čarou. Ve skutečnosti je bohatě protkána pro nás už pověstnými číselnými odkazy v hranatých závorkách, které – zase vedou k bibliografii. Takový princip odkazování drží čtenáře-uživatele antologie napořád u průběhu a souvislostí celého autorova díla.

Bibliografie Arnošta Procházky navíc nesestává jen z chronologicky seřazených autorových původních prací, překladů a edicí, které jsou anotovány a u jednotlivých položek soustřeďují veškeré přetisky. U těch položek, které byly zařazeny do předkládaného výboru, je záznam ještě rozšířen o vysvětlivky k danému textu. Přiznám se, že jako Lubošův spolupracovník, který v průběhu prací v podstatě nemusel nic dělat, jsem byl tváří v tvář kontaminaci bibliografie a vysvětlivek k Procházkovým textům poněkud nedůvěřivý. Když jsem posléze nahlédl, jak dobře takový organismus funguje, nedůvěřivost mě opustila, a zachvátila mě naopak nízká závist, že věc nenapadla mě. Co se dá dělat. Jsem nucen konstatovat, že výsledný tvar není „jen“ bibliografií, ale představuje zároveň nanejvýš účelný souhrnný – kontextový, jazykový nebo encyklopedický – komentář k editovanému dílu.

Luboš Merhaut ve své epesní edici nabízí k tomu všemu ještě – a to je už opravdu neuvěřitelné – tzv. alternativní scénář. Je jím (na stranách 753–758) otištěný rozvrh jiného možného uspořádání antologie, které oproti stávajícímu chronologickému řazení upřednostňuje princip tematicko-žánrový. Editor tak zdrženlivě, ale mimořádně efektivně vede významové spojnice napříč postupně uplývajícím dílem a čtenáři dává k dispozici užitečné opory k jeho interpretaci. Zároveň šetří – nebo akceleruje – práci každého dalšího budoucího editora eventuálního výboru z Procházky.

Děkuji vám za pozornost.

Prosloveno při uvedení procházkovské edice a monografie Luboše Merhauta Cesty polemiky v knihkupectví-kavárně-vinotéce Božská lahvice v Bílkově ulici č. 6 dne 1. 3. 2022.