V neděli 28. února zemřela ve věku 94 let literární historička, lexikografka a editorka Ludmila Lantová. Svůj profesní život spojila s pražským Ústavem pro českou literaturu ČSAV, jehož zaměstnankyní se stala již v roce 1952. Opustila nás tak jedna z posledních vědeckých pracovnic, které do ÚČL nastoupily na samém počátku jeho existence a jež se významně podílely na jeho badatelském profilu zejména v šedesátých letech minulého století.

Ludmila Lantová se narodila 19. září 1926 v Náchodě, gymnázium studovala v Kostelci nad Orlicí, v maturitním ročníku na konci války byla přes půl roku totálně nasazena v továrně v Týništi nad Orlicí. Následně v letech 1945 až 1949 studovala estetiku a komparatistiku na FF UK. Zatímco vysokoškolská studia zakončila ještě prací o předhusitské světské (šlechtické) epice, po nástupu do Ústavu se již věnovala především literatuře konce 19. a první poloviny 20. století. Hned její první knižně publikované práce zanechaly významnou stopu v šaldovském bádání: spolu s Rudolfem Havlem uspořádala a aparátem vybavila osmnáctý svazek Souboru díla F. X. Šaldy (Kritické projevy – 9, 1912–1915, vyšlo roku 1954), o rok později vychází v Kritické knihovně její edice výboru z Šaldových prací s názvem O umění, který se – doprovozen doslovem F. Vodičky a jejím propracovaným vysvětlivkovým aparátem – na léta stane výchozí čítankou Šaldových textů pro studenty i širokou veřejnost, mj. i proto, že součástí jeho obsahu jsou také desítky statí ze Šaldova zápisníku, který až do Mackova výboru z let 1987–1988 nebyl, nesměl být v takové šíři připomínán. K Šaldově osobnosti se Ludmila Lantová vrací ještě jako spolupořadatelka antologie Čteme z F. X. Šaldy (spolu s V. Forstem, E. Mackem a J. Opelíkem, 1981).

Ediční příprava Šaldových textů Ludmilu Lantovou nasměrovala i v jejích individuálních výzkumech. Kandidátskou práci (1963) předkládá s tématem Nové postavení a rysy literární kritiky devadesátých let. Této oblasti se věnovala dál a výsledkem je dodnes ceněná práce o literární kritice sklonku 19. století, která vyšla pod titulem Hledání hodnot v akademických Rozpravách v roce 1969. V ní autorka vychází z premisy, že v té době „poprvé ve vývoji českého písemnictví kritika vystoupila jako celá samostatná oblast literární tvorby, která usiluje být mocným společenským činitelem“ a „přebírá osudový pocit zodpovědnosti za všechno, co se děje v kultuře národa“ (s. 73). Za zásadní přínos její analýzy však je potřeba označit nalézání souvislostí kritiky devadesátých let s předchozí kritickou tradicí Durdíkem počínaje a Nerudou, Vrchlickým a zejména Masarykem a Schauerem konče.

V druhé polovině šedesátých let se Ludmila Lantová účastní prací na tzv. akademických Dějinách české literatury, kdy pro čtvrtý díl (vyšel až 1995) napsala kapitolu o meziválečném dramatu a monograficky pojatou kapitolu o Marii Majerové. V pozdějším období se uplatnila jako pečlivá vykladačka díla Ivana Olbrachta, když se v letech 1976–1984 stala „vrchní dodavatelkou“ doslovů pro tehdy vycházející Olbrachtovy Spisy.

Vedle studií literárněhistorických a edičních výkonů se Ludmila Lantová kontinuálně věnovala lexikografické práci. V šedesátých letech participovala na slovníkových příručkách, jako byly Slovník českých spisovatelů (1964) či Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století (1973), nejvýraznější stopu ovšem zanechala na tomto poli jako kmenová členka týmu Lexikonu české literatury, na jehož čtyřech dílech jako autorka hesel a také v roli redaktorky pracovala od poloviny sedmdesátých let nejen do svého penzionování (1985), ale i v následujících desetiletích.