Zdání klame: objeví-li se v Edici současné české poezie (jako sv. 76) kniha s názvem Co a jak, neznamená to, že by její autor, v příštím roce devadesátiletý Vladimír Karfík, vydával nějakou svoji básnickou sumu, nýbrž skutečnost je taková, že dostáváme do rukou dvousetpadesátistránkový výbor z literárněkritického díla tohoto literárního historika, kritika, redaktora a editora. Autor ze svého publicistického díla vybral něco přes padesát textů z období let 1964–2013, seřadil je víceméně chronologicky a nechal je uzavřít osobně laděným, vyznavačským doslovem z pera Jana Šulce.

Karfík se nám svým výborem chce představit jako komentátor (a tedy i jako spoluformovatel) vrcholů posledního půlstoletí české literatury. V jeho literárněkritických reflexích najdeme velká jména autorů (např. Hrubín, Holan, Mikulášek, Seifert, Závada), jejichž tvorba v polovině šedesátých let často kulminovala, jména generace narozené ve dvacátých letech (Diviš, Holub, Putík, Šiktanc, Vaculík aj.) či těch básníků, kteří debutovali v letech šedesátých (Brousek, Gruša, Wernisch apod.), z nichž posledně jmenovaného recenzent sleduje skrze jednotlivá období jeho tvorby. Takový výběr z dnešní perspektivy sugeruje zdání pohybu pouze po zpevněných trasách, nikoliv nasazení recenzenta-znepokojovatele, který by zalovil i v zadních řadách a nasvítil svým čtenářům hodnoty, jež jim doposud zůstávaly utajeny. Karfíkovou devizou naproti tomu je zcela jistě vlastnost, která bývá označována spojením „poučený recenzent“. V jeho případě ovšem odpadají možné negativní konotace této nálepky. Věren svému literárněhistorickému školení (FF UK) a odborné průpravě (ÚČL ČSAV) staví své kritické texty na hluboké znalosti celého díla sledovaného autora, na jehož vývoj a jeho místo v kontextu soudobé literatury má vždy ucelený názor (takto byl ostatně Karfík poznán již ve výboru ze studií Literatura je čitelná /2002/). Proto má čtenář dojem, že každá nová Karfíkem recenzovaná kniha jaksi „zacvakne“ do konstrukce, kterou nám kritik vystavěl před očima.

I proto působí kniha Co a jak celistvým dojmem, i když je její obsah rozkročen přes všechny tři publikační sféry (60. léta, samizdat, po roce 1989), v nichž Karfík působil. Ono tíhnutí k recenzi-portrétu, které je příznačné pro Karfíka publikujícího v samizdatových časopisech v období normalizace, prostupuje i tvorbou z let porevolučních. Dojem kompaktnosti navíc podtrhuje Karfíkův kultivovaný styl a schopnost zručné výstavby textu. To vše rámuje Karfíkova potřeba rozebíranému literárnímu textu porozumět, pochopit jej a vyložit. Ta je u recenzenta Karfíkova typu silnější než potřeba vymezení se vůči textům, jež ho míjí nebo iritují. Karfík prostě svou knihou netouží být viděn jako polemik (výjimku tvoří snad jen stať proti Černého pojetí Neffa z roku 1969), což je ovšem možno velmi pravděpodobně přiřknout Karfíkovu naturelu a vztáhnout na celou jeho literární tvorbu.

Vedle ediční činnosti na díle Jiřího Koláře bude Karfíkovo jméno asi nejvíce spjato s jeho působením v čele Literárních novin v devadesátých letech. Paradoxně textů z této dekády je v knize obsaženo jenom několik. V interview v roce 1990 Karfík řekl na okraj nově nastolené situace: „Je nutné urychleně rehabilitovat časopiseckou kritiku, která by měla vytvořit ztracené povědomí hodnot bez ohledu na to, odkud a co se objevilo.“ Právě předložený výbor je tak jednoznačným impulsem – nejen pro literární historiky – mimo jiné k zodpovězení otázek po Karfíkově roli jako redaktora i praktikujícího recenzenta v tomto „vytváření povědomí“.