Tak už můžeme jít opět klidně spát, neb jsme se v anketě Kniha roku 2024 v tzv. Lidových novinách (nyní příloze Orientace v MF Dnes) opět po roce dozvěděli, jaké knížky se líbily Václavu Klausovi a Dominiku Dukovi… a mnoha dalším respondentům, kteří neodolali příležitosti podělit se s čtenáři tohoto populistického deníku o své duchaplné knižní postřehy. A jako vždy není tak zajímavé, „kdo vyhrál“, ale spíše, kdo hlasoval a proč, proč ještě…

Tato anketa měla historicky – jako všechny jí podobné – vždy více prvků společenské hry, a její výsledky by proto bylo ošidné přeceňovat a vyvozovat z nich dalekosáhlé závěry. Přesto tu jisté rozdíly od anket pořádaných za první republiky jsou. Kniha jako médium pro tvorbu hodnotové a světonázorové orientace pozbyla svého významu, což ještě utvrzuje současná knižní nadprodukce. Změnil se způsob naší komunikace i význam tištěného slova. Prvorepubliková knižní anketa tak proto skutečně může vypovídat o minulosti, například když v roce 1934 Jan Čep hlasoval pro Vančurův román Konec starých časů, můžeme v tom rozkrývat celý příběh spletitostí tehdejší kultury.

Ale dnes? Dnes už je úplně jedno, komu příznivci opozičních politických proudů dají v knižní anketě svůj „hlas“ příště. Je to jedno zhruba od roku 2013, kdy se Agrofert stal vlastníkem Mafry, nejprve zničil solidní žurnalistický tým Mladé fronty Dnes a Lidových novin, a tím napomohl z české mediální krajiny vymazat představu o hodnotově, kulturně a politicky profilovaném tištěném deníku. Je proto smutné, že po definitivní destrukci Lidových novin v srpnu 2024 je ještě někdo ochoten svou účastí v anketě – z nevědomosti, oportunismu či plného souhlasu – legitimizovat obsah a postoje zastávané v deníku MF Dnes. Je to o to horší dnes, v kontextu války za hranicemi (kde je dobro a zlo krystalicky zřejmé), mizející politické kultury a politiky jako takové, kdy se po celé Evropě derou k moci populisté, lidé bez názoru a přesvědčení, jimž na knihách a kritickém myšlení pramálo záleží. Ještě než se na mě sesypou argumenty typu: „vždyť hlasovali i vládní politici“, „jde jen o knížky“ nebo „nejsem volič ANO“, pojďme přímo k věci.

Dostává-li se vám tento plátek častěji do ruky, víte, o čem mluvím. A pokud ne, stačí zalistovat sobotním vydáním. Na otvíráku v podobě článku o výduti břišní aorty se mohou studenti žurnalistiky naučit, co otvírákem být nikdy nemá, alespoň, pracujete-li v deníku a nikoliv zdravotnickém periodiku. Na další straně zazní názory kritiků nově zvolené Evropské komise a pověstného Green Dealu (Dostálová, Konečná, Turek, Vondra). Na názorové straně nás Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů seznámí s názorem britského profesora Richarda Sakwy a reprodukuje jeho interpretaci rusko-ukrajinského konfliktu, za který údajně může politika Spojených států a snaha po rozšiřování NATO, což se týká i událostí v Gruzii. Eichler patrně tento blud zastává, neb jej reprodukuje bez výhrad. Informaci, že Sakwa je čestným profesorem politologie na Moskevské státní univerzitě a patří k prokremelským intelektuálům, však v Eichlerově článku nezazní. Hned naproti se skví zlatý hřeb – pověstný žertovný sloupek Miroslava Koreckého, který v něm pochválil čerstvou senátorku Janu Mračkovou Vildumetzovou, jakým způsobem začala destruovat politickou kulturu také v Senátu, a bodře poplácal Andreje Babiše za jeho prznění češtiny: „(…) až Babiš vyhraje volby, měl by zakleknout na Ústav pro jazyk český a dát to jednou provždy do pořádku!“ Haha.

A pokud by to stále ještě někomu nebylo jasné, setkal se v sobotním vydání s komerčním sdělením aneb prosincovou přílohou Lepší Česko – Noviny hnutí ANO, kde se mj. dozvíte, kolik stály suroviny na výrobu cukroví „za Babiše“ a o kolik víc „za Fialy“. Snad je už dostatečně zřejmé, že v sousedství tohoto hodnotového a politického balastu se nějaká knižní anketa nereflektující svou hodnotovou tradici (to není jen číslo v záhlaví) jeví jako naprostý nonsens.