Pokud jinde zazněly k výstavě Muzea literatury – Památníku národního písemnictví Rozečtený svět také kritické názory, ve čtrnáctideníku A2 (č. 23/2024) přistoupili k expozici spíše observačně. Ve dvou rozhovorech s otázkami kladenými pěkně hladce po srsti a v samostatném eseji vyslovuje se k problematice spojené s prezentováním literatury nejprve vedení PNP (ředitel, vědecký tajemník a vedoucí knihovny), vedle toho vlastním výkladem přispěl i muzejní pedagog Lukáš Prokop.

Lukáš Prokop je spoluautorem expozice a pracuje v ní jako průvodce. Doprovázet hosty a vše osvětlovat se ukázalo totiž jako potřebné, jelikož expozice je bez permanentního komentáře i podle jeho vlastních slov jen těžko srozumitelná. Prokopova úloha je „vysvětlit, jak […] každou z místností při navrhování expozice koncipovali“. S touto dopomocí a průvodcovým povzbuzením pak jsou příchozí vystaveni literatuře coby „zážitku“, „emoci“, „intimní interpretaci“, ale hlavně pak „‚odvahu‘ kurátorů pochopí“.

Po této sebediagnostice však Lukáš Prokop ve svém textu nečekaně obrací k libější notě: „Chce to jenom čas!“ Ti, kdo hledali tradiční dokumenty, půjdou nově vstříc „mezisvětu […] snění, vzpomínání, přemýšlení, obraznosti, soustředění“. Totiž až průvodce všechny takto probudí, vychová muzeu vskutku nový typ návštěvníků. Na tuto cestu k dravému a trochu snad „drzému“ nalezení „vlastní originality“ se nové Muzeum literatury podle Prokopa pustilo, aby se současně zbavilo „přílišného spojení“ a „provázání“ starého Památníku národního písemnictví s akademickými institucemi.

Potud tedy Lukáš Prokop. Jen netušíme, odkud to omračující sebeuspokojení. Když výprava sejde z vyšlapané cesty, ale všichni poutníci se ztratí, může se to možná jevit jako projev dravosti, ale moc soudně to zrovna nepůsobí. A abychom pokračovali v instruktivních analogiích, dosáhne-li zdaru kuchař, který musel každého strávníka dlouze osmělovat ke konzumaci něčeho, co by se bez přesvědčovací asistence bál jiný sám pozřít, není to ještě důkaz o kvalitě a originalitě pokrmu. Nelze proto opodstatněně zaměňovat expozici s prezentačními dovednostmi Lukáše Prokopa, mají-li pak stejné parametry jako jeho článek, jedná se možná jen o nebezpečnou eskamotáž.