Navažme na zamyšlení Kdo se bojí vopravdovýho Kafky?, kterého jsme se zde dopustili 6. června 2024. Po textech pražského klasika sáhli mezitím v nakladatelství Pulchra, a udělali to tak, jako kdyby pod jednou vydavatelskou značkou v témže formátu, při témže řízení, návrhu obálky a sazby existovaly firmy dvě, s odlišnou kulturou řemesla.
První firma naložila obě verze Popisu jednoho zápasu způsobem, který nelze nazvat jinak než vzorným. Vydán byl český překlad Jiřího Stromšíka, publikovaný poprvé v roce 2003 ve druhém svazku edice Dílo Franze Kafky (Povídky II. Popis jednoho zápasu a jiné texty z pozůstalosti). Pořízen byl podle německého kritického vydání (Nachgelassene Schriften und Fragmente in der Fassung der Handschriften I), jež v roce 1993 připravil Malcolm Pasley. Stromšík svůj dvacet let starý překlad (při jehož publikaci tehdy vyslovil uznání a respekt svému předchůdci Vladimíru Kafkovi /1931–1970/, jenž Popis jednoho zápasu spolu s dalšími prózami z pozůstalosti publikoval v roce 1968) revidoval a pro čtenářské vydání obou verzí Popisu jednoho zápasu modifikoval poznámkový aparát ze souborné edice DFK a napsal stručný, dokonale vykroužený doslov.
O pár měsíců později vydali v „jiné“ Pulchře v jednom svazečku Kafkovy prózy Ortel a V kárném táboře. Jejich dosud nejmladší překlad pocházel od Vladimíra Kafky (in Povídky, 1964). Protože jeho znění shledali editoři DFK i pětatřicet let po vydání za zcela vyhovující, zařadili je do prvního svazku české souborné edice (Povídky I. Proměna a jiné texty vydané za života, 1999). Překlad, pořízený z Brodova vydání Erzählungen (1935, 1946), se souhlasem dědiců jen v detailech upravili dle německé kritické řady (Drucke zu Lebzeiten, ed. Wolf Kittler, Hans-Gerd Koch a Gerhard Neumann, 1994).
Obě prózy přeložila nově Karla Korteová. Její přínos k tradici překládání Kafkových textů bude doufejme zhodnocen v příslušném odborném tisku (před Vladimírem Kafkou překládali Ortel Ludvík Kundera /v revui Kvart v č. 3, roč. 5, 1. 9. 1947/ a Milena Jesenská /v časopise Cesta z prosince 1922 s tit. Soud/, povídku V kárném táboře pak Zbyněk Sekal /v antologii Deset novel: 1957, 1957 s tit. V trestanecké osadě/).
Rozdílnost oproti vypravení překladu Popisu jednoho zápasu spočívá ve zmatečném zdůvodnění obsahu svazku, nesmyslné volbě výchozího originálního znění pro překlad a v licoměrném vysvětlování nepořádného vybavení svazku.
Sloučení obou próz do jedné knihy překladatelka zdůvodňuje tím, že Kafka prý po vydání Kárného tábora v roce 1919 „časem dospěl k představě, že by se tyto dva texty mohly spolu s povídkou Proměna publikovat pod názvem Tresty (Strafen)“ (s. 81). Ve skutečnosti chtěl Kafkovy tři texty – Ortel, Topiče a Proměnu – publikovat v jedné knize lipský nakladatel Kurt Wolff. Kafka souhlasil, v dopise ze 4. 4. 1913 vydavatele sice poněkud zbrzdil s tím, že Proměnu ještě nemá opsanou, ale současně navrhl společný titul Synové.
S vypuknutím války musel Wolff narukovat a Kafka vyjednával s jeho zástupcem, Georgem H. Meyerem. V dopise z 15. 10. 1915 se odvolal na dva a půl roku starou úmluvu, ale složení svazku pozměnil (namísto Topiče v triádě s Ortelem a Proměnou uvedl „ještě jednu další novelu“, tj. V kárném táboře) a nabídl název Tresty.
Vyjednávání za obapolných ohledů poněkud vázla a Kafka dával postupně přednost tomu, aby Ortel vyšel separátně. „Je sice velmi malý, ale je to také více báseň než povídka, potřebuje kolem sebe volný prostor a není ho nehoden“ (14. 8. 1916 Meyerovi). Pokud by totiž společně měly vyjít jen Ortel a Kárný tábor, pak by to Kafka pociťoval jako „ohavné spojení“ – bez Proměny by to znamenalo „násilně o sebe otloukat dvě cizí hlavy“ (Wolffovi 19. 8. 1916).
Překladatelka přitom spojení těchto dvou textů do jednoho svazku zdůvodňuje tím, že je ve trojici s Proměnou pod názvem Tresty „uvádí i svazek Erzählungen, Aphorismen, Brief an den Vater, Berlin: Rütten & Loening, 1988, který mi byl předlohou“. Citovaný titul byl prvním svazkem dvoudílného výboru z Kafky, jejž v „pokrokové“ Německé demokratické republice uspořádal Klaus Hermsdorf v roce 1983 (Karla Korteová se opírá o druhé vydání této pozoruhodné edice). – Proč v roce 2024 sahat po vydání, které v honeckerovské říši míru muselo dělat jisté koncese, zůstává utajeno – zvláště když ke spolehlivému, ověřenému znění originálu se dnes lze dostat snadno a rychle.
Konec korunuje dílo. Překladatelka uzavírá svou poznámku mantrou, jež je oblíbena zvláště u čtenářů, kteří si zakládají na tom, že k plné absorpci literárního díla nic nepotřebují. „Variantní verze, resp. drobné pravopisné či jiné rozdíly mezi původním, rukopisným zněním a jednotlivými německými edicemi … si tu dovoluji přejít mlčením. Odborníky samozřejmě zajímají, ale pro radost z četby nejsou důležité“ (s. 82). Nejenže větu nelze nečíst jako projev indolence, ale také – a to se povede málokterému nakladateli – jako skrytou polemiku s jednoduchým, srozumitelným a funkčním vypravením Stromšíkova překladu v témže nakladatelském domu.