Práce Josefa Vojvodíka jsou charakteristické propojováním věcí literárních se světem výtvarného umění, architektury, fotografie nebo filmu, k nimž autor přistupuje s bohatými poznatky z filosofie, antropologie, psychologie, psychiatrie apod. Ve svých interpretacích, které se nejčastěji vážou ke dvacátým až čtyřicátým létům 20. století, vede nápadité srovnávací paralely z umění romantismu, baroka, symbolismu nebo antiky.

V rozloze svých knih, spíše rozsáhlejších než kratších, orientuje Josef Vojvodík čtenáře důmyslným členěním textu a volbou názvů shrnujících a dílčích celků. Stylistika těchto titulů a mezititulů, zahrnující často citáty nebo zjevné narážky, je v jednotě s vedením pružně se větvícího a znovu se napojujícího výkladu, jehož důležitou součástí jsou odbočky v poznámkách pod čarou (v některých svazcích sázené bohužel za textem).

Ocitujme dvě náhodně vybrané, abychom přiblížili, s jakou péčí jsou formulovány i zdánlivě nejnižší jednotky výstavby Vojvodíkova textu. – Z kapitoly „,V politických čelistech dní‘: (post)surrealistická archivace symbolů obludnosti“ v kolektivní práci Symboly obludností (2009): „Hrdinka budovatelského filmu Cesta ke štěstí (1950), traktoristka Vlasta, usíná při četbě klasiků marx-leninismu. Kamera zabírá tvář spící Vlasty a přesouvá se k obrazu-kresbě Julia Fučíka, kterou má hrdinka filmu zavěšenou na stěně svého pokoje. Její eroticko-sexuální energie je podřízena ekonomii budování socialismu: její touha a úsilí stát se traktoristkou, překonat předsudky a vykonávat do té doby výhradně mužské povolání je zároveň úsilím ,osedlat‘ si tento stroj, zmocnit se v symbolické rovině falu, aniž by pochopitelně scénář, režie nebo představitelka role tuto intenci vůbec zamýšleli. A zároveň je její eroticko-sexuální energie sublimována láskou k ideálu mladého pseudomučedníka komunismu. Záběr kamery na tvář spící budovatelky komunismu a jejího komunistického ideálu implikuje jeho přítomnost v hrdinčině (erotickém) snu. Vlastin boj o práci na traktoru je bojem o virtuální falus tělesně nedostupného a navenek odsexualizovaného hrdiny a do budovatelského nadšení vytěsněného sexuálního idolu.“

A druhý citát, z autorovy nové knihy Extremum: Poezie výjimečných stavů (2024, viz včerejší recenzi Luboše Merhauta): „Socialismus a schizofrenie tvoří, jak ukazuje Peter Deutschmann ve své obsáhlé a materiálově bohaté studii Sozialismus und Schizophrenie (2006), bizarní, ale na druhé straně ,logickou‘ symbiózu. V ,diktatuře proletariátu‘ získal původně psychiatrický pojem širší, zejména sociologické konotace, jako ,porušení normy‘, ,subverze‘, ,bizarnost‘, ,opozice‘, ,disent‘ ad. V této situaci se psychiatrie stala – především v Sovětském svazu, ale také v socialistických ,sbratřených zemích‘ – represivní institucí (Deutschmann 2006, s. 145).“

Mimořádné je, že podobné stylové vlastnosti má i autorův ústní projev. Ať už na vědeckých konferencích, nebo při univerzitní výuce bývají posluchači vystaveni velkorysým souvětím plným kulturologických exkursů včetně pohotových poukazů na aktuální zahraniční literaturu předmětu. Mluvený projev je navíc provázen úchvatnou performativitou: řeč těla, hlasová intonace, přesné pauzy a úsměv jsou korelátem psaných větných celků v promyšlené struktuře autorových knih. – Zítra bude Josefu Vojvodíkovi šedesát let.