Dámy a pánové, kolegové, přátelé, uvádíme do světa novou knížku – výbor z textů Jiřího Němce Drama lidské svobody, který připravil Robert Krumphanzl. Část ediční přípravy proběhla v rámci projektu, na kterém jsme pracovali v Archivu Jana Patočky; chtěl bych tedy nejprve říci – než další řečníci promluví o obsahu knížky a o jejím autorovi – několik slov o tomto projektu, a vůbec o podílu Archivu na zpřístupňování Němcova díla.

Aby se tématem projektu staly i Němcovy texty, jsme chtěli už proto, že podtitul projektu zněl „Patočka, Masaryk, jejich kritici a pokračovatelé“ – a nejpozději od vydání Němcových Zápisníků je jasné, že mezi Patočkovými kritiky a pokračovateli nemůže Jiří Němec chybět. To se podařilo: ve sborníku o humanismu v českém myšlení, který z projektu vzešel, je Němcovi věnována nejdelší kapitola; z prostředků, které na projekt poskytla Grantová agentura, jsme přispěli na vydání nové Němcovy bibliografie – a teď tedy vyšla knížka, kterou představujeme dnes.

Archiv se však už před tímto projektem podílel na ediční přípravě Spisů Jiřího Němce: část přípravy probíhá na pravidelném interním semináři konaném v Archivu a vedeném Robertem Krumphanzlem.

Proč Archiv Jana Patočky tolik podporuje práci na zpřístupňování Němcova díla?

Mezi Němcem a Patočkou je nejméně šest prokazatelných spojnic. Ukážu je, ale jelikož toto je spíš oslava a přátelské setkání než vědecká akce, snad můžu napřed říci několik slov sám za sebe, jako čtenář Němcových textů.

V posledních letech se opakovaně vracím k textům tří, možná čtyř českých myslitelů narozených ve dvacátých a třicátých letech: od nejstaršího k nejmladšímu jsou to Vladimír Neuwirth, Karel Floss, Jiří Němec a jako poslední možná ještě Karel Skalický.

Tyto tři nebo čtyři myslitele mám nějak spojeny – ale popravdě řečeno mi stále není úplně jasné, co mají vlastně společného.

Při zběžném pohledu se jejich vazba zdánlivě ukazuje sama sebou: všichni se narodili v rozmezí necelých patnácti let, všichni byli formováni katolickým křesťanstvím, všichni to zároveň byli svébytní myslitelé, všichni se snažili porozumět své době a úzdravně do ní zasáhnout. To ale jistě platí i o řadě jiných, a rozdíly mezi Němcem a ostatními jsou rovněž zjevné: Němec byl formálním vzděláním psycholog, všichni ostatní jsou studovaní filosofové, teologové, filologové; nikdo z nich příliš nerecipoval Teilharda, který byl pro Němce dlouho směrodatným autorem; spolupráce s Němcem byla u Flosse sice intenzivní či aspoň intenzivně prožívaná, ale nedlouhá, Neuwirth se s Němcem setkal až relativně pozdě, Skalický, pokud vím, jen koncem osmdesátých let otiskl ve Studiích dva Němcovy texty.

Nemohu tedy přesvědčivě ukázat, co spojuje právě tyto tři nebo čtyři a co je zároveň odlišuje od jiných. Napadá mne ale dvojí.

Zaprvé: Ať jejich texty otevřeme kdekoli, uvědomíme si po jedné či dvou stránkách, a často už po několika řádcích, že žili v tom, čemu J. B. Kozák říkal „dlouhá přítomnost“: že problémy své současnosti jako by spontánně zařazovali do myšlenkových tradic, které sahají zpět až k antice a Starému Zákonu (díky čemuž také tyto problémy viděli na pozadí těch nejzazších horizontů lidské existence), a naopak tyto tradice se jim vyjasňovaly díky reflexi současných problémů.

Zadruhé: velkým tématem byl pro ně všechny čas, dějiny, lidská dějinnost a časovost. Zejména Floss a Němec přitom kladli důraz na dimenzi budoucnosti, a to budoucnosti chápané jako změna, jako příchod nového, a také jako možnost a výzva pro člověka, aby tyto změny a toto nové aktivně nastoloval. U Flosse jsou ovšem ještě silněji než u Němce přítomny ony dlouhé tradice, které působí jako jakási protiváha; u Němce důraz na novost a změnu získává význam, který mi jeho texty zprvu vzdaloval a který mi i dnes někdy připadá až nepatřičný.

Jiřího Němce tedy čtu střídavě s texty ostatních dvou nebo tří – a pro porozumění jim všem je toto střídání prospěšné.

A nyní k šesti spojnicím mezi Němcem a Patočkou:

Jiří Němec byl zaprvé Patočkův vydavatel. Ještě před odchodem do exilu se podílel na edici prvních svazků samizdatového Archivního souboru prací Jana Patočky; Patočkova přednáška o Bossově revizi vědy vyšla v samizdatovém sborníku redigovaném Němcem a Rezkem; v exilu se Němec podílel na vydání tří z celkových pěti svazků německých vybraných spisů, které byly v osmdesátých letech připraveny ve vídeňském Institutu pro humanitní vědy (IWM). A když tehdy v exilu a disentu probíhala diskuse o tom, jak vlastně editorsky přistupovat k Patočkovu dílu jako celku, Jiří Němec se jí účastnil.

Jiří Němec byl zadruhé Patočkův překladatel: Překládal jeho texty z češtiny do němčiny a obráceně (protože některé své texty napsal Patočka německy) – a existuje jeden krátký Patočkův text o Heideggerovi, který byl napsán česky, ale pak vyšel v polském překladu a jeho český originál se ztratil; Němec jej z polského vydání přeložil zpět do češtiny a tento zpětný český překlad se stal východiskem překladu francouzského, anglického a německého.

Jiří Němec byl zatřetí Patočkův interpret. Je to vidět v tomto novém výboru a v Němcových Zápisnících; navíc připomínám studii „Myslit s Janem Patočkou“ otištěnou v římských Studiích r. 1987, v níž se Němec pokusil vyhmátnout živé jádro Patočkova myšlení, a to jako jeden z prvních: texty podobného charakteru publikoval v té době jen Erazim Kohák, o rok později pak svou studii „Patočkův nejvlastnější přínos filosofii“ vydal Petr Rezek.

Jiří Němec byl začtvrté Patočkův inspirátor. Čteme-li v Němcových Zápisnících o jeho diskusích s Patočkou, je jasné, že Patočka si z nich musel brát podněty, byť se třeba v jeho díle nedají ukázat jednoznačné stopy. Přinejmenším jednu stopu ovšem máme: když v šestém z Kacířských esejů Patočka mluví o „frontové zkušenosti“, dovolává se kromě Ernsta Jüngera rovněž svědectví Teilharda de Chardin – a to je autor, kterým by se nejspíš tolik nezabýval, kdyby jej k němu v diskusích opakovaně nepřiváděl právě Jiří Němec.

Němec tedy ve společných diskusích ovlivňoval Jana Patočku, Patočka samozřejmě ovlivňoval Němce, v diskusích i svými spisy a přednáškami – ale víme, že předpokladem každého ovlivnění je už předem daná blízkost, sourodost myšlení. Nechá-li se někdo někým „ovlivnit“, pak proto, že u něj našel myšlenku, která už v něm samém byla alespoň v zárodku přítomna nebo která s nějakou jeho vlastní myšlenkou rezonovala.

Tak se zdá, že některé myšlenky Patočka a Němec sdílejí prostě proto, že je každý i bez ohledu na toho druhého a už před vzájemným setkáním promýšleli po svém. Tak je tomu s problematikou času a budoucnosti, jejíž důležitost pro Němce jsem už zmínil a která je u Patočky silně přítomna zejména v textech k negativnímu platonismu a později v úvahách o třech životních pohybech. A tak tomu jistě je s problémem vztahu mezi celkovým smyslem a smysly částečnými: s problémem konkrétního, relativního, jež se stává nositelem absolutního, aniž přestává být samo sebou. Pro Němce to je prastarý problém milosti, která proměňuje přirozenost, ale neničí ji, naopak ji dovršuje; Patočka, jak známo, tomuto problému věnuje velkou část třetího z Kacířských esejů, ale promýšlí jej už dlouho předtím (formulace u něj nacházíme už ve čtyřicátých, ne-li ve třicátých letech).

Nemohu zacházet do podrobností; chci jen říci, že vzhledem k této konstelaci, k tomu, že určité myšlenky pociťují oba nezávisle na sobě jako naléhavé, by snad nebylo neoprávněné označit Jiřího Němce – zapáté – za Patočkova souputníka, který se nechává přitahovat a vést týmiž otázkami (byť na ně třeba odpovídá jinak). Němcova a Patočkova „duchovní fyziognomie“ má možná v něčem podobné rysy.

A nakonec, zašesté, je tu Jiří Němec – Patočkův kritik (proto nemohl chybět mezi pokračovateli a kritiky). Kritiku je opět vidět v novém výboru i v Zápisnících. Konkrétní příklady nebudu uvádět, řeknu jen, že Němcova kritika je nesmlouvavá, nepřikrášlující (hlavně tam, kde ji formuluje sám pro sebe, bez úmyslu ji zveřejnit), nejméně v jednom případě se v ní jasně ozývá Němcova profese klinického psychologa – ale přitom je nesena trvalým a nikdy nezpochybněným uznáním Patočky jako velkého myslitele a zmíněným souputnictvím, vědomím společné chůze po téže cestě. Je to kritika, jejímž cílem není prosadit svou, a už vůbec ne vyřídit protivníka, nýbrž takříkajíc „dopomoci pravdě“, aby byla zformulována ještě lépe, než se to podařilo kritizovanému.

V Jiřím Němcovi tedy můžeme vidět Patočkova vydavatele, překladatele, interpreta, inspirátora, souputníka a kritika. A proto – právě proto, že mi záleží na recepci myšlení Jana Patočky – vítám tento výbor Němcových textů a přeju mu, aby našel pozorné a přemýšlející čtenáře – a vám děkuju za pozornost.

Proneseno 9. října 2024 v Akademickém konferenčním centru při prezentaci knihy Jiří Němec: Drama lidské svobody (studie a eseje z let 1965–1982), Triáda/Filosofia 2024. Stylisticky upraveno.