Pátým svazkem věnovaným knižní řadě současné poezie Cesty (Mladá fronta 1957–1968) pokračuje edice Books vydávaná v Archivu výtvarného umění v Kostelci nad Černými lesy. Aktuálně zveřejněný svazek připravili Miroslav Hrabě, Jindřiška Jonešová a Barbora Špičáková. Aparátovou část knihy, která je dostupná i v anglické mutaci, tvoří texty Michala Jareše, Pavla Sivka a Jana Šulce.

Edice Books koření v práci Archivu výtvarného umění a jeho zakladatele, před dvěma lety zesnulého Jiřího Hůly. Díky jeho rozsáhlé sbírkové činnosti a na ni navazující koncepčně rozvržené archivní práci vznikla v minulosti digitální databáze českého a slovenského výtvarného umění abART, která je také zásadní materiálovou základnou pro publikace v edici Books. Jako její první svazek vyšel soupis edice Divadlo vydávané v Orbisu (1961–1970), jako druhý byl v roce 2017 zveřejněn přehled odeonské Malé řady Soudobé světové prózy (1959–1992), v roce 2019 následoval svazek třetí se soupisem odeonské Soudobé světové prózy (1953–1993). Předposledním svazkem je pak soupis odeonské edice současné zahraniční poezie Plamen (1956–1990) publikovaný v roce 2021.

Podstatou edice je zejména zpřehlednění vizuální podoby knižnic z českých nakladatelství, proto se (jako je tomu v případě odeonských vydavatelských sbírek pro prózu) prezentují faksimile obálek, u Plamene a také u Cest je však každému svazku věnována celá dvoustrana, která vedle přední strany přebalu přináší i jeho „rozloženou“ podobu, přední stranu vazby, titulní list a frontispis (výjimečně např. i tiráž apod.). Svazky jsou řazeny za sebou podle čísla daného titulu v edici a současně rozčleněny do bloků věnovaných jednotlivým participujícím výtvarníkům (v případě Cest Zdeňku Sklenářovi, 1957–1958, Milanu Hegarovi, 1958–1959, Sylvii Vodákové, 1960–1963 a Václavu Sivkovi, od 1963). U každé z položek je výčet příslušných nakladatelských údajů.

Mimo to se editoři svazků snaží nabídnout i svého druhu „bonusový materiál“. Například v edici věnované Plameni, kde je přirozeně největší akcent položen na úlohu autora většiny obálek Václava Bláhu, jsou zveřejněny náhledy alternativních nebo nerealizovaných (návrh na Ginsbergovo Kvílení, které nakonec vychází již v Nárožníkově úpravě) podob některých obálek dochovaných v grafikově archivu. V případě edice Cesty, jejíž nejvýraznější vizuální podobu navrhl Václav Sivko (od roku 1963 do konce existence edice), je to zejména blok přípravných návrhů obálek z rodinného archivu, který je uvozen vzpomínkově laděným textem výtvarníkova syna. Svazek neopomenul ani osm titulů tzv. reverzní (nepojmenované) řady, která v letech 1964–1968 paralelně se svazky edice Cesty v korespondující úpravě Václava Sivka a Jana Wilda přinášela výbory z autorů publikujících v Cestách (např. M. Holub, J. Kolář, I. Diviš) a vybrané překladové knihy. Závěr soupisu je pak věnován jedné anomálii (svazek Básní J. Bednáře z roku 1959, který vyšel v úpravě edice, ale afiliace k ní chybí) a pěti titulům bibliofilské řady, které tvořily část nákladu běžných svazků č. 15–19 z ročníku 1959.

Zatímco text Jana Šulce z úvodu knihy je přiznanou konfesí, co pro něj samotného znamenalo v době normalizace setkání se s jednotlivými tituly Cest a jak na něj působila jejich vysoká typografická kvalita, pak úvodní studie Michala Jareše zasazuje edici Cesty do kontextu dobového literárního provozu a v chronologicky vedeném výkladu upozorňuje na řadu zásadních momentů, jakými jsou například geneze edice na pozadí vývoje Mladé fronty, vztah edice k autorům Května, konkurenční vztahy k řadám poezie jiných nakladatelství, složení redakčních rad a význam jednotlivých redaktorů, konec Cest a osud plánovaných a zde již nevydaných knih apod. Nahlédneme-li do předcházejících čtyř svazků edice Books, pak takto koncipovaná studie v nich zastoupena není.

Repertoár edičních řad, které by mohly být v parametrech edice Books zpracovány, je poměrně široký, obzvláště kdyby došlo na nakladatelství před rokem 1948. I když lze předpokládat další vývoj, je víc než zřejmé, že jsou dva momenty, které jsou v koncepci projektu nepřekročitelné: jednou limitou je knižní forma prezentace, která vylučuje zpracování té ediční řady, ve které prostě nebyl publikován dostatek svazků, druhou je pak akcent na výtvarné řešení sledované řady (nemělo by asi pro jejich uniformitu valného smyslu zpracovat takovou odeonskou Světovou knihovnu či mladofrontové Květy poezie).

Při pohledu na vydanou pětici je patrná vzestupná tendence edice, současně je markantní kolísání ve způsobu zpracování, které je jak v samotných aparátových textech, tak zejména v záznamu položek bibliografické povahy: v jednom svazku se ženská jména autorek nepřechylují (vypadá pak bizarně, když na reprodukované obálce čteme např. Laura Contiová, ale v popisku k ní Conti), u jiného nikoliv, u některého soupisu je systematicky uváděna tiskárna, u dalšího se tiskař neuvádí, někde je údaj o původní ceně knihy, jinde není. Panují rozdíly ve zpracování rejstříků – od jejich úplné absence přes klasický jmenný rejstřík až po rafinovaný rejstřík autorů obálek s náhledy jejich miniatur atd.

Edice Books si jistě nachází své uživatele, mohou jimi být poučení sběratelé, jimž poslouží jako hodně exkluzivní soupis, z něhož si budou moci „odškrtávat“, co jim ještě chybí, stejně jako například kunsthistorici, kteří sledují některého z výtvarníků a zde dostanou zpřehledněný segment jejich činnosti na poli knižní kultury. Zdá se ovšem, že knižní podoba soupisu by mohla být iniciátorem hlubšího pátrání po vydavatelských peripetiích v životě jednotlivých knižních řad, jak to naznačila v posledně vydaném svazku Jarešova studie. Prohloubení tímto směrem by budoucím svazkům edice Books slušelo.