Text Radky Smejkalové Mír je válka, demokracie je nová totalita… Jak političtí obchodníci s deštěm mění naši sémantickou krajinu vyšel v Deníku N poprvé v lednu loňského roku, po prezidentských volbách (26. 1. 2023), a později získal novinářskou cenu Nadace OSF za nejlepší komentář roku 2023. Nebýt tohoto ocenění a toho, že se tento komentář – stejně jako my ve svém profesním zaměření – zabývá jazykem ve veřejném prostoru, nebyl by důvod ani pro tuto naši reakci.

V „komentované analýze“, jak je dlouhý text redakcí označen, se píše – pokusíme-li se jej shrnout – zhruba toto: žijeme v „době postfaktické, která devalvuje slova i jejich významy a vytváří paralelní světy“, umožňuje tak úspěch politiků užívajících vyprázdněná slova, jako jsou Andrej Babiš a Donald Trump. Tito a další politici a spolu s nimi překvapivě i čeští puberťáci jsou symptomy doby postfaktické, ale zároveň jsou také jejími spolutvůrci.

Autorka pro tuto charakteristiku doby postfaktické a jejích aktérů argumentuje příklady velmi různými, nemůžeme se zde zabývat všemi, ale pokusíme se reagovat alespoň na některé. Babiš je podle autorky „špatný rétor“. Z dalších formulací vyplývá, že tento jeho nedostatek spočívá především v nezvládnutí formální stránky jazykového projevu, v obhroublosti a nevzdělanosti („[j]e jeho nevytříbená, k obhroublosti sklouzávající mluva dána neschopností vyjadřovat se lépe?“) a v nedostatečné koherenci: „Jeho řečnický styl by se dal popsat jako chaotické řazení nesouvislých výčtů a nedokončených vět prošpikovaných náhodně generovanými výkřiky, samostatnými větnými členy, vsuvkami a bizarními anakoluty.“ Babišovy projevy se ale také podle autorky „v mnohém podobají“ Trumpovým, o němž píše, že „americké kultuře vyjadřování nasadil do té doby nepředstavitelně nízkou laťku“ a že používá „slova se silným citovým zabarvením, vyžívá se v hyperbolách, sází na opakování slov a celých frází a urážlivě útočí na své oponenty nebo politické souputníky“. To je ovšem dost nespecifický výčet řečnických prostředků. Hyperboly či opakování používali a používají ideově a ideologicky odlišní řečníci všech dob, a zároveň to není totéž, co náhodně generované výkřiky či anakoluty, jimiž autorka ve výše citovaném výčtu charakterizuje Babiše.

Autorka nijak nedefinuje, co znamená být dobrým řečníkem. (Babiš jím podle ní jistě není). Pomíjí přitom fakt, že rétorika a představa dobrého řečníka jsou pojmy hodnotově ambivalentní a zdaleka nemají jen pozitivní konotace. Spory o (ne)etičnost rétoriky ji přitom provázejí od starověku, např. Platón v dialogu Gorgias Sókratovými ústy rétoriku charakterizuje jako pouhé přemlouvání, jejím cílem je, aby pouze pravděpodobné bylo považováno za pravdivé, aby se slabší argument stal silnějším. Kdyby tedy byli Babiš a Trump lepšími řečníky, byla by naše doba méně postfaktická?

Paralela mezi Babišem a Trumpem spočívá podle autorky také v tom, že oba ‚obohatili‘ jazyk o řadu „nesrozumitelných novotvarů“, které si od té doby začaly žít vlastním životem, jako „Trumpovo enigmatické covfefe“ a Babišovi motýle. Slovo motýle ovšem na rozdíl od covfefe není nesrozumitelný novotvar, jde o spisovný slovenský tvar a vzhledem k blízké příbuznosti a dlouholetému kontaktu češtiny a slovenštiny není pravděpodobné, že by mu Čech neporozuměl. V čem tedy spočívá paralela mezi Trumpovým covfefe a Babišovými motýle? Pouze v tom, že se těmto slovům lidi smáli? Pokud by posměch Babišovi byl podložen pouze tím, že rodilý Slovák použil v české promluvě slovenského tvaru slova, vypovídalo by to více o netoleranci posměváčků než o mluvčím. Babiš je prostřednictvím slovakismů parodován často, obtížně ale nalézáme jakýkoliv vztah k popisované době postfaktické a vůbec k reálným politickým otázkám; jsou určitě méně důležité než např. to, když současný prezident USA řekne Mitterrand místo Macron (byť i to je samozřejmě prostě jen přeřeknutí.)

Závažnější je ale tvrzení, že Babiš a Trump „žijí v převráceném vesmíru, jak jej v dystopickém románu s názvem 1984 popsal George Orwell. […] Trumpova ,alternativní fakta‘ jsou naplněním románového pojmu ,doublethink‘, tedy způsobu myšlení vědomě připouštějícího dvě naprosto protikladné informace, kterým přesto dotyčný skálopevně věří.“ To, že jeden a týž výraz má v různých kontextech různý, někdy i protikladný význam, nemusí ještě být newspeak či doublethink ani devalvace slov, ale přirozená vlastnost jazyka. Pro jev, kdy výraz má dva protikladné významy, užívá jazykověda termín enantiosémie. Řekneme-li např. „Zřejmě to tak bude“ a jindy „To je zřejmé“, znamená příslovce zřejmě v první větě asi, zatímco přídavné jméno zřejmé v druhé větě znamená jistotu, je to tak. Podobně funguje anglické apparent/ly.

Řekne-li se Orwell a doublethink, musí zaznít i newspeak a R. Smejkalová se touto cestou dostane k zmíněným českým puberťákům, kteří slovy „zabil to“ míní „to zvládl“ a „výkřik ,Zle!‘ [pro ně] v rozporu se svým ustáleným sémantickým výkladem označuje výraz radostného hodnocení – něco jako ,fajn‘.“ I to je pro autorku projevem Orwellem „raženého“ newspeaku a i tito puberťáci mají zřejmě svůj díl viny na tom, že „[ž]ijeme v postfaktické době, která devalvuje slova i jejich významy a vytváří paralelní světy.“ Puberťákovo „Zle!“ ovšem může mít motivaci v pověrčivosti, podobně jako třeba původně herecké přání „Zlom vaz!“, jímž přejeme nahlas raději opak, abychom to dobré nezakřikli. Pokud je charakteristikou newspeaku to, že slova mají i jiný než doslovný význam, museli bychom do něj zařadit i výrazy jako „budou padat hlavy“ či „poteče krev“ a mnoho dalších obrazných vyjádření, jež jsou v jazyce novinářů i politiků běžně používány.

R. Smejkalová několikrát cituje amerického kognitivního lingvistu George Lakoffa. Ten je spolu s Markem Johnsonem autorem slavné knihy Metafory, kterými žijeme (česky poprvé 2002, původní vydání 1980). Upozorňují v ní na to, že metafora není ozdobou a není zdaleka jen záležitostí poezie, náš každodenní jazyk je plný metafor, bez nichž se neobejdeme. Ty nejzákladnější vycházejí z naší tělesné zkušenosti, na jejím základě můžeme uchopit to, co je abstraktní, neviditelné, nehmatatelné. Tak např. být nahoře je dobré, být dole je špatné, proto když autorka píše, že Trump „americké kultuře vyjadřování nasadil do té doby nepředstavitelně nízkou laťku“, rozumíme, že jej kritizuje. Tyto metafory jsou prostředkem konceptualizace světa, to, co uchopují, nějakým způsobem osvětlují, ale většinou zároveň i něco zatemňují nebo pomíjejí, např. můžeme říci, že politika je boj, ale tím pomíjíme, že je i něčím jiným.

Proč tento dlouhý výklad? Protože sama Smejkalová ve svém textu užívá mnoho metafor a často právě výše popsaného typu, např. „Trump zcela bezostyšně a vědomě rozeklál veřejný diskurz záplavovou vlnou dezinformací“, či „slova […] bobtnají a jako koule na sebe nabalují často i zcela protichůdné významy.“ Avšak aby nám podobné metafory mohly něco osvětlit, musejí být konceptualizace jedné věci v témž textu nějak sourodé, navzájem se nepřebíjet. Sloveso rozeklál předpokládá ostrý, tvrdý nástroj, např. meč, nikoli záplavovou vlnu – ta zaplaví určité území, může jej oddělit od zbytku, ale ne rozdělit. Když něco bobtná, bobtná to zevnitř (a také pak může něco vyklíčit), ale k nabalování dochází zvnějšku. Jazykové dění, resp. veřejný diskurz jsou tu konstruovány jako přírodní živly, v prvním případě je ovšem tento živel v moci člověka, D. Trumpa. Dané metafory tu slouží pouze hyperbolizaci, intenzifikaci sdělení, nikoliv ukázání jednoho prostřednictvím druhého. Autorka tak sama dělá to, co vyčítá Trumpovi – „vyžívá se v hyperbolách“, viz další formulace jako „Hotové vodopády lží, manipulativních tvrzení a polopravd vypouští i Babiš“ a „Galaxie lží, polopravd a manipulací, kterým Babiš českou veřejnost vystavuje, je […] převrácenou a mysteriózní alternativní dimenzí existující v paralele ke světu skutečnému.“ Nabízí se otázka, co bude, až přijde někdo horší než Babiš? Vodopády galaxií lží? Celý vesmír lží? Atd.

Během předávání Novinářských cen při zdůvodnění, proč porotci vybrali právě tento komentář, zaznělo, že jazyk autorky je „citlivý“. Při konfrontaci tohoto hodnocení s textem máme pocit, že jsme to my, kdo se ocitá v „paralelním alternativním světě“. V takovém, v němž lze jako citlivé zacházení s jazykem označit výše citované hyperboly a následující formulaci: „dnes svou lačnost po informacích mnozí ukájejí lavinou obsahů z mnohdy pochybných zdrojů a v této nekonečně se valící stoce informací není prostor pro důsledné ověřování sdělovaných faktů“. Ano, konzumenti médií jsou všelijací, ale je nutné proto o nich souhrnně říkat, že svoji lačnost ukájejí lavinou ve stoce?

Posledně citovaná věta také ukazuje, že skutečným problémem pro autorku nejsou obhroublí řečníci, „obchodníci s deštěm“ či šiřitelé dezinformací, ale nevzdělané publikum, Babišovi voliči, kteří jsou patrně nepříčetní, protože „mezi příčetnými budí [Babiš] zděšení a pohrdání“. Tím se pomalu dostáváme k podstatě oceněného komentáře a naší polemiky s ním. Nejde nám o to bránit Babiše (nebo Trumpa) jako řečníka a už vůbec ne jako politika. Vadí nám, že text sice uvádí nejrůznější příklady užití jazyka v politickém diskurzu, ale míjí se s podstatou jevů, na které porůznu naráží. Říká např., že Babiš svým „řečnickým diletantstvím otupuje masy“, ale nemáme žádný důkaz o existenci (ne)přímé úměry mezi Babišovým řečnickým výkonem a politickým úspěchem. Autorka cituje delší kus Babišova projevu ve Sněmovně, aby demonstrovala jeho inkoherenci a nesrozumitelnost, jeho voliči ale tyto projevy nemusí vůbec sledovat. Jeho politický marketing se soustředí na osobní setkání s voliči, kdy uvedené nedostatky nehrají roli. Zmíněná implicitnost může být i výhodou, jak ostatně píše sama R. Smejkalová, protože umožňuje nevhodnou interpretaci výroku snadněji odmítnout a nahradit ji nějakou přijatelnější.

Na obecnější rovině se komentář R. Smejkalové míjí s podstatou problému tím, jakým způsobem užívá označení newspeak. V tom ovšem není zdaleka sama – naopak již téměř 35 let čteme v českém veřejném prostoru o newspeaku polistopadovém, později bruselském, korporátním, korektním či úřednickém. Vždy je to jazyk těch druhých, různé skupiny se navzájem obviňují z užívání newspeaku, a tedy z totalitních tendencí. Omyl spočívá ve sdíleném předpokladu, že totalitní jazyk lze identifikovat, usvědčit z jazyka samého, z užívání určitého typu prostředků, např. eufemismů; nejčastěji jde o ztotožnění s rysy administrativního jazyka. Jenže lidé neužívají eufemismy jen s nekalými úmysly a administrativní jazyk existuje v každé společnosti, jež má nějakou administrativu. Totalitní režimy jen využívají takových vlastností přirozených jazyků jako implicitnost, víceznačnost a vágnost, princip newspeaku jako totalitního jazyka je ale v popření plurality diskurzů a sociolektů, v režimu řeči, za jejíž distribucí stojí totalitní systém. V Orwellově románu ostatně žádní řečníci jako Trump či Babiš nejsou, nikdo v něm nikoho o ničem nepřesvědčuje, řeč tu má čistě rituální, utvrzující funkci.

Říkáme-li, že nemá smysl se pohoršovat nad formální úrovní Babišových projevů či hned mluvit o newspeaku, nechceme tím říci, že je vše v pořádku a ve veřejném diskurzu není kvůli čemu se znepokojovat. Pouze se s Radkou Smejkalovou neshodneme ani na pojmenování problému, ani na přístupu k jeho řešení. Ta se totiž – soudě dle opakovaných souhlasných citací – ztotožňuje s profesorem Lakoffem v jeho varování „před vyvracením zjevných nepravd tím, že na ně člověk bude nadmíru upozorňovat“, protože podle něj: „Pokaždé když nějakou informaci explicitně popřete stejnými slovy, jaká použil člověk, jehož tvrzení vyvracíte, vlastně dotyčnému pomáháte.“ Jako alternativu navrhuje Lakoff „sdělovat pravdu vlastním jazykem s pozitivním vyzněním“. Co si pod tím máme představit? Nahrazení jejich fráze naší frází? Této odpovědi přinejmenším nasvědčuje jiná Lakoffova formulace, k níž se dopracoval v rámci svého pojetí kognitivní lingvistiky: „persvaze je ve své podstatě mechanickou záležitostí a má za následek fyziologickou změnu centrální nervové soustavy.“ Tento přístup nesdílíme nejen proto, že v něm cítíme pohrdání lidmi, ale hlavně proto, že nefunguje. Lidé, kteří odpustí Babišovi kdejakou nehoráznost, dokážou zcela racionálně analyzovat rozpory v prohlášeních jeho odpůrců. Argumentace, vyvracení dezinformací, jež nejsou nikdy stoprocentní lží, ale spíše polopravdou či dezinterpretací faktů, je obtížné, frustrující a může být nakonec i marné. Opak, rezignace na argumentaci a opakování vlastních pravd bez vztahu k tomu, co říkají druzí, ale nefunguje zcela určitě.

(Text byl původně nabídnut Deníku N, redakce však o něj neměla zájem s odůvodněním, že neuveřejňuje polemiky s jednotlivými články či autory.)