Mezi řadou významných překladů děl české literatury, která Annalisa Cosentino převedla do italštiny, najdeme také překlad básně Jaroslava Kolmana Cassia „Stesk stráže“ (1914), kterou Kolman Cassius zařadil do sbírky Praha a jiné verše (1917, 1938). „La malinconia di una vedetta“, jak její název přeložila Annalisa Cosentino. Proč právě tuto báseň polozapomenutého autora?

Jsi sám a nevíš, zda bdíš či sníš / v tom podivném kraji. / Měsíční světlo a noční tiš. / Podivné tváře temnoty tají, / živý se mrtvému podobá spíš / a mrtví živými stíny se zdají. // Jsi sám, v svitu luny a bez hnutí, / sám proti tmám. / A nočního vánku vanutí: / miluji, vzpomínám. // Nevěř. Ty hlasy lhou, / smyslů to klam. / Zbloudilé ozvěny bloudí tmou, / jsi sám a sám. / Nevěř, nic nebylo, nebude, není. / Jen veliké utišení. // Brzy se rozední. / vítání v dáli / bledne pruh růžový. / Na líci tvé se rosa stkví / velikou krůpějí. / A podivno, pálí. // Před tebou kroky jdou šedivou mhou. / Stůj! Zvěř ze sna se budí. / Kdo tam? Stín ptáka šleh’ oblohou. / Tep srdce tvého ozvěnou zní, / studenou ozvěnou v bezedné hrudi: / kdo tam, kdo tam… // Jsi sám.

Báseň nese datum „Mačva 1914“ (Mačva je území v dnešním severozápadním Srbsku): historický kontext básně tvoří krvavý střet rakousko-uherské armády a Srbů na řece Drině na počátku září 1914, jehož se básník jako voják účastnil. Báseň by nevznikla bez zkušenosti na frontě, ale je zde ještě něco hlubšího, co jí dává zvláštní sílu a působivost a co je spojeno s velmi osobní, niternou zkušeností mluvčího básně, která příznačně ústí do motivu „bezedné“ hloubky vlastního nitra, v němž se ozývá tlukot srdce. To je v básni rezonančním prostorem, z něhož vychází emocionálně hodnotová výpověď v podobě krůpěje rosy-slzy, pálící na tváři. Slzy v sobě skrývají tajemství a jejich místem je hluboký bod duše. Kolem plačícího se tvoří zvláštní kruh mlčení a ticha. Plačící člověk je obklopen hlubokou samotou, dokonce i na frontě, uprostřed válečné vřavy.

„Stesk stráže“ bylo možné číst jako kognitivní, resp. noetický scénář: jádro básně tvoří sémantická řada sen – klam – iluze – lež a sémantiku zdání a ne-skutečnosti doplňují dva vracející se a významově spolu úzce související motivy: stín a ozvěna. Oba jsou mimesí bez skutečnosti, bez substance: epifenomény, které iluzi jen zesilují. Nemožnost rozpoznat skutečnost od klamu smyslů, snění od bdělého vědomí je tou situací, v níž se mluvčí básně nachází hned v prvním verši: „Jsi sám a nevíš, zda bdíš či sníš.“ Tento stav, nerozhodnost, zda je to sen, zdání či skutečnost, nemá v básni řešení, poslední verš vede zpět na začátek, jako „ozvěna“ prvního verše: „Jsi sám…“ Jestliže smysly mohou klamat, zůstává poznání srdcem, „poslední“ jistotou: cítím – a ještě přesněji – miluji, tedy jsem. Mluvčí také říká: „miluji, vzpomínám“ a dostává se mu emocionální odpovědi tlukoucího srdce v podobě pálící slzy. V jeho nitru rezonuje „kdo tam, kdo tam…“ – „chi è là, chi è là…“, jak překládá Annalisa Cosentino, onomatopoicky napodobující tlukot srdce. V přízračné krajině, kde „živý se mrtvému podobá spíš / a mrtví živými stíny se zdají“, kde není trvání – „nic nebylo, nebude, není“ –, zůstává pro mluvčího básně vědomí „miluji, vzpomínám“ jedinou jistotou, že „je“.

Možná potřebuje voják, uvržený do zákopové válečné existence, iluzi, z níž se živí horoucí touha přežít, jako ve válečných básních Giuseppa Ungarettiho ze sbírky Il porto sepolto (1916, Pohřbený přístav, česky poprvé 1934 v překladu Zdeňka Kalisty), kde je také známá báseň „Veglia“ (Stráž). V básni „Pellegrinaggio“ (Putování), datované „Valloncello dell’Albero Isolato 16. srpna 1916“, oslovuje básník sebe sama verši: „Ungaretti / uomo di pena / ti basta un’illusione / per farti coraggio“ („Ungaretti / člověče bolesti / stačí ti jediná iluze / a dodáš si odvahu“, přel. Jan Vladislav ve výboru z Ungarettiho poezie Cítění času, Praha 1961, s. 33).

Podobně v básni „Stráž“, kde je opozice „smrt“ – „život“ vyhrocena do ostrého kontrastu, je láska „silná jako smrt“ (Píseň písní 8, 6–7), ba ještě silnější, neboť v sobě spájí oba protiklady. Tato báseň, datovaná „Kóta č. 4, 23. prosince 1915, začíná: „Un’intera nottata / Buttato vicino / A un compagno / Massacrato […]“ („Celou dlouhou noc / povalen poblíž / rozstříleného / kamaráda […]“ a končí verši:

„[…] Con la congestione / Delle sue mani / Penetrata / Nel mio silenzio / Ho scritto / Lettere piene d’amore // Non sono mai stato / Tanto / Attaccato alla vita“ – „[…] s tou křečí / jeho rukou / zaťatou / do mého ticha / jsem psal / dopisy plné lásky // Nikdy jsem nebyl / tak / přimknut k životu“ (G. Ungaretti: Cítění času, s. 22).

Podle Eugena Finka jsou láska i eros zkušeností „nad-individuální hloubky života“ („über-individuelle Lebenstiefe“, Eugen Fink: Existenz und Coexistenz. Grundprobleme der menschlichen Gemeinschaft, Würzburg, Konigshausen & Neumann 1987, s. 163):

„Pouze smrtelník může milovat. […] Na celém světě ‚umírá‘ jedině člověk, a jedině on na celém širém světě ‚miluje‘. […] Milovat může jen smrtelná bytost; smrt je podmínkou lásky. Věčné bytosti necítí. Jen ten, kdo ví o své pomíjivosti, o svém osamocení a odloučenosti, může mnohými pomíjivými podobami života toužit po zvláštní nepomíjivosti; vědomím smrti se živí horoucnost veškeré lásky“ (s. 222).

Vraťme se na tomto místě k otázce překladu. V eseji „Miseria y esplendor de la traducción“ (1937, „Lesk a bída překladu“) José Ortega y Gasset píše: „Překlad není žádným duplikátem původního textu; není tímtéž dílem se změněnou slovní zásobou, ani nesmí chtít, aby jím bylo. Chtěl bych říci: překlad nepřináleží dokonce ani stejnému literárnímu žánru jako přeložené dílo. Třeba se zvláštním důrazem potvrdit, že překlad je zvláštní, od všech ostatních odlišný literární žánr se svými vlastními normami a účely“ (dle něm. překladu Glanz und Elend der Übersetzung. In: Gesammelte Werke. Band IV, Stuttgart Deutsche Verlags-Anstalt 1978, s. 146).

Překlad je ve specifickém a metaforickém smyslu mostem, po němž se blíží překladatel autorovi a také – a především –, po němž se, díky překladu, autorovi a jeho dílu přibližují čtenáři jazyka, do něhož je dílo přeloženo. Most je figurací rozdělení i spojení a pouze člověku je dáno spojovat a rozdělovat, jak píše Georg Simmel v eseji „Brücke und Tür“ (1909, „Most a dveře“), ale také vytyčovat hranice a zároveň mít svobodu hranice překračovat (Georg Simmel: Aufsätze und Abhandlungen 1909–1918, Band I. Frankfurt am Main, Suhrkamp Verlag 2001 s. 55–61).

Annalisa Cosentino přeložila název básně Kolmana Cassia „La malinconia di una vedetta“, čímž vytvořila most také ke světu melancholie a tajemství obrazů Giorgia de Chirica a jeho metafyzické malby (pittura metafisica). Jeden z nejemblematičtějších obrazů tohoto období se jmenuje příznačně „Mistero e malinconia di una strada“ („Záhada a melancholie jedné ulice“). Pochází z roku 1914 jako Kolmana Cassia „Stesk stráže“. Několik vrcholných obrazů De Chiricovy metafyzické malby z let 1912–1916 má ve svém názvu pojmy „la malinconia“, „l’enigma“, „solitario“ – „stesk“, „tajemství“, „samota“, kolem nichž krystalizuje významové jádro „Stesku stráže“. Uprostřed války, v roce 1916, vydal Sigmund Freud studii „Trauer und Melancholie“ („Truchlení a melancholie“). Není bez zajímavosti, že od roku 1920 užíval Kolman jako trvalý přídomek svého literárního jména „Cassius“ podle římského senátora Gaia Cassia Longina, který se podílel na spiknutí proti Caesarovi.

Vraťme se k otázce, položené na začátku: proč právě artistní překlad básně polozapomenutého českého básníka? Domnívám se, že Annalisu Cosentino, vnímavou a citlivou pro uměleckou kvalitu a finesy básnické češtiny, zaujala spontánně zvukomalba závěrečných veršů básně, sugerujících tlukot srdce: „kdo tam, kdo tam …“. Zároveň však svým překladem evokuje, aniž by to zamýšlela, svět melancholie, zastaveného času, tajemství a dlouhých stínů, které vrhají postavy a sochy na De Chiricových obrazech. Téměř uprostřed básně se nachází verš, obsahující jednu z hlavních výpovědí, která říká: jako voják jsem se ocitl v neskutečné krajině „Velké války“, tohoto „kabinetu hrůzy dějin“ („Gruselkabinett der Geschichte“, Ernst Jünger), kde není čas jako trvání – „Jen veliké utišení“. Annalisa Cosentino překládá tento verš krásně „Solo una grande quiete“. Co jej spojuje se světem melancholie De Chiricovy metafyzické malby? Nejen stíny, které vrhají sochy na De Chiricových prázdných náměstích Ferrary či Florencie, nebo stíny padlých vojáků v básni Kolmana Cassia. Je to především emfatický okamžik, představa přítomnosti jako bezpodmínečného teď, které je vymaněné z teleologické struktury časovosti: „nic nebylo, nebude, není“. Zastavený čas jako tišící prostředek proti bolestnému stesku i za cenu zřeknutí se reflexe vlastní časovosti. Prázdno, ticho, zastavený čas na De Chiricových obrazech a stíny nebo jen „zbloudilá ozvěna“ v básni Kolmana Cassia. Je skutečným uměním tento „životní pocit“ moderny básnicky vyslovit – i přetlumočit jej.