Návrat k původnímu znění textu nedokončeného románu Jaroslava Haška vyvolává řadu pozoruhodných (nejen) textologických otázek i úkolů. V rukopisu se dochoval Díl I. a jen částečně Díl II. (Literární archiv Památníku národního písemnictví). Tiskem vycházely Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejprve v sešitech (každý díl v 8 sešitech, resp. dvojsešitech, přičemž Haškův text končí v díle IV. na s. 97 s poznámkou pod čarou „Zde končí rukopis † Jar. Haška“, dále pokračuje kontinuálně text Karla Vaňka, ovšem aniž by byl autor pokračování v tomto sešitě 3–4 a následně v druhém knižním vydání zmíněn; až na obálce následujících sešitů 5–6 a 7–8 stojí: „Dokončuje Karel Vaněk“), vzápětí pak byly Osudy vydány „knižně“ (jako druhé vydání) ve čtyřech svazcích (po jednotlivých dílech), obojí bez datace v letech 1921–1923, a to ve stejné sazbě a s totožným stránkováním, avšak ne ve zcela identické podobě. Lze sledovat dosti podstatné změny a doplňky mezi rukopisem a prvním sešitovým vydáním, ale i následně mezi sešitovým vydáním a druhým knižním. Toto druhé porovnání dosud nebylo důsledně provedeno, popsáno ani textologicky zohledněno. Předběžně lze konstatovat, že jde o opravy tiskových chyb a další, povětšinou drobné zásahy proveditelné v rámci výchozí sazby. Do jaké míry se Hašek o tištěnou podobu svého rukopisu sám staral, není jasné. U prvních dvou dílů (v porovnání s rukopisem) svůj text do sazby doplňoval (počínaje již dvěma větami na závěr úvodu) a měnil, atribuce korekcí mezi sešity a knihami, především v dalších dvou dílech je již problematická, pokud jde o minimálně poslední díl, už jejich původcem nemohl být Hašek (zemřel 3. ledna 1923 a obálka jeho druhého vydání již uvádí „Vydává Pozůstalost Jaroslava Haška“).

Ve všech zmíněných prvních textových podobách Osudů lze vysledovat určité autorovy stylistické, jazykové a pravopisné zvyklosti. V úpravách pozdějších vydání (textologicky podstatné jsou edice Zdeny Ančíka a Františka Daneše z roku 1953 a Jarmily Víškové z roku 1968) se namnoze, z hlediska formálního i nutně ztratily; obecně lze nadto říci, že byly znatelně a často zbytečně eliminovány rovněž prvky hovorovosti a nespisovnosti, které nebyly chybami. Opravena byla přirozeně i interpunkce. Při pozorování její původní podoby – jako předmětu svým způsobem uplynulého – lze rozpoznat opakující se (a z dnešního hlediska nevyhovující) jevy, v obdobných případech jako by se zjevovaly podobné rytmické sekvence, s vlastními pravidly a opakujícími se důrazy. To nás vede k telegrafické úvaze (bez nároku na systematičnost), zda tak nelze zahlédnout Haškův přirozený rytmus vyprávění, jeho hovoru s charakteristickými důrazy a pomlkami, zrychleními a zpomaleními.

Milan Jankovič (Nad Werichovým vyprávěním Osudů dobrého vojáka Švejka, in Nesamozřejmost smyslu, 1991) shledal ve Werichově interpretaci posun k hovorové řeči, sledoval, jak specifické čtené podání aktualizuje určité „kvality a významotvorné možnosti textu“, koneckonců odhaluje Švejkovo zázemí „v autentické řeči, v níž se uchovává rozrůzněný, na žádné zjednodušení neredukovatelný život, a v tvořivém vyprávění, v němž může vypravěč vládnout i tomu, co nás ovládá“. V této inspiraci můžeme pozorování poněkud pootočit – ne tedy od interpretace čtením k původnímu textu, nýbrž od textových znamení k čtené interpretaci. Čteme-li Haškův text s interpunkčními výchylkami, pokládáme si otázku, zda v jejich opakování a variování není cosi příznakového (ať vědomě, či nevědomě), snad až významotvorně aktivizujícího.

Tyto momenty nebrání srozumitelnosti, posilují dojem živé, bezprostřední podoby mluvené řeči, mohou být znamením vnitřního rytmu, který se liší od rytmu uzuálně přirozeného, jenž by měl být garantován náležitou interpunkcí. Mohou sugerovat představu Haškova řečnického taktování. Lze je nejpříhodněji pozorovat hlavně v promluvách, v souvětích, v nichž interpunkce buď chybí, což posiluje tok řeči, ignorující další slovesa, nebo v nichž naopak přebývá, tudíž přidává důrazy, sekvencuje a stupňuje, odděluje roviny sdělení víc, než je běžné nebo nutné, a to často za určením místním (zpravidla na počátku vět). Několik příkladů:

[Rukopis:] „To se samo sebou rozumí, paní Müllerová,“ řekl Švejk, konče s masírováním kolen, „kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu, nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí, má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono a pak se Dílo podaří, jako je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Lucheniho, co probod naší nebožku Alžbětu tím pilníkem.“ – [Díl I., Sešit 1., b. d., 1921, s. 6–7:] „To se samo sebou rozumí, paní Müllerová,“ řekl Švejk, konče masírováním kolen, „kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu, nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří, jak je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Lucheniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem.“

[Díl II., Sešit 1–2., b. d., 1922, s. 9:] „To je jak se říká tragickej omyl, kerej se může každýmu přihodit, když člověk něco poznamená a ten druhej se hned toho chytí. To nám jednou před léty vypravoval krejčí Hývl, jak jel z místa, kde krejčoval ve Štýrsku do Prahy přes Leoben a měl s sebou šunku, kterou si koupil v Mariboru. Jak tak jede ve vlaku, myslel si, že je vůbec jedinej Čech mezi pasažírama, a když si u Svatýho Mořice začal ukrajovat z tý celý šunky, tak ten pán co seděl naproti, počal dělat na tu šunku zamilovaný voči a sliny mu začaly téct z huby. Když to viděl krejčí Hývl, povídal si k sobě, nahlas: ,To bys žral, ty chlape mizerná.‘ A ten pán mu česky vodpoví: ,To se ví, že bych žral, kdybys mně dal.‘ Tak tu šunku sežrali společně, než přijeli do Budějovic. Ten pán se jmenoval Vojtěch Rous.“

[Díl III., Sešit 7–8., b. d., 1922, s. 206:] „Zajisté, že vám úplně rozumím,“ odpověděl Švejk. „Vy mluvíte podobně, jako klempíř Pokorný v Budějovicích. Ten, když se ho lidi optali: ,Koupal jste se už letos v Malši?‘, vodpovídal: ,Nekoupal, ale zato bude letos hodně švestek.‘ Nebo se ho zeptal: ‚Jed jste už letos hříbky?‘ a von na to vodpověděl: ‚Nejed, ale tenhle novej sultán Marockej, má prej bejt moc hodnej člověk.‘“ [Werich ve svém čtení tuto pasáž zkrátil, v duchu původního rytmu pak konec upravil: „to prej má bejt“.]

[Díl III., Sešit 7–8., b. d., 1922, s. 241–242:] „Já vám říkal, pane obrlajtnant, že co vám budu vypravovat, je něco strašně blbýho.“ / Nadporučík Lukáš máchl jen rukou a řekl: „Od vás jsem se už těch chytrostí dověděl.“ / „Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant,“ řekl přesvědčivě Švejk, „ti hloupí, musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“