Roku 2023 vyšlo po téměř třiceti letech druhé české vydání knihy Helen Epsteinové Děti holocaustu. Americká novinářka, historička a spisovatelka o sobě vždy tvrdila, že je Češka. Její rodiče Franci a Kurt přežili holocaust, a komunistický puč je poslal s několikaměsíční Helen na cestu z Prahy do neznáma, do Spojených států. V roce 2021 byl publikován rozhovor s Annalisou Cosentino která Helen řadí k jedněm z nejsilnějších hlasů, které závažně a reprezentativně vypovídají o naší historii, jejích peripetiích a její povaze. Děti holocaustu poprvé vyšly anglicky v roce 1979, jejich význam byl přelomový. Helen Epsteinové se podařilo zaznamenat příběhy druhé generace přeživších. Její kniha tak dala světu nenásilně vědět, že hluboké trauma jedné generace se přenáší na druhou a někdy i třetí generaci.

Tak nějak by mohla začít recenze na znovu vydanou knihu. Ale o to mi tu nejde. Nové vydání mi připomnělo jinou knihu Helen Epsteinové, která pod názvem Nalezená minulost vyšla česky rovněž dvakrát. Originální titul Where She Came from: A Daughter’s Search for Her Mother’s History odráží snad zřetelněji její charakter. Autorka zde naslouchá intimním hlasům maminky, babičky, prababičky. Kniha dechberoucího příběhu je zároveň jako jiná díla Epsteinové pečlivou historickou prací o třech generacích žen středoevropské židovské rodiny na základě osobních svědectví, rodinných a historických dokumentů. Kniha mně objevila, co znamená psát o ženských dějinách, s pokorou, a přitom sebevědomě, o hlubokých traumatech, a přitom s velkou akribií, optimismem a vstřícností k čtenářům.

Ale nejde jen o historii hlubokého mezigeneračního traumatu nebo o ženskou historii. Kdysi jsem chodívala do knihovny pro mládež na pražských Vinohradech a paní knihovnice měla na předloktí vytetované číslo – měla ráda své čtenáře a nešlo jen o to, kolik jsme četli, ale i co jsme četli, a pak s námi zapřádala rozhovory a otevírala neobvyklý, svůj svět, v knihách i vně. Pamatuji se dobře, jak nám vyprávěla, že se chtěla setkat s Wiliamem Styronem v době, když byl v roce 1986 v Československu. Chtěla poznat autora, který vyslovil zkušenost, kterou se sama nikde formulovat neodvážila. Tehdy, jak sama řekla, poprvé využila své vytetované číslo, aby se dostala na jednu z besed. Tehdy jsme jí moc nerozuměli, dnes myslím, že její zkušenost koncentráku ji postavila před podobnou volbu, jaké musela čelit protagonistka Styronova románu.

Paní knihovnice se nám zdála přísnou, a přitom jsme ji milovali. Chtěla, abychom hojně četli, snad proto, abychom tak trochu svým čtením zahnali její minulost, kterou, jak doufala, nemůžeme zažít, a získali její budoucnost, kterou ona mít nemohla. Sledovala, držela palce a starala se o nás, mlčíc o sobě. Helen Epsteinová mi naši knihovnici přivolala zpátky, když v roce 2005 na filozofické fakultě přednášela o své práci s minulostí, o „herstorii“: Ve zmiňovaném rozhovoru s Annalisou Cosentino řekla: „When I listen to myself, I’m struck by how I’m still throwing dust in my eyes, acting things out rather than naming them, leaning on other people’s stories rather than telling my own.“ I ona byla trochu jako paní knihovnice, byť nebyla přímou svědkyní, také mlčela o sobě. „Whatever lived inside me was so potent that words crumbled before they could describe.“ Teprve další kniha The Long Half-Lives of Love and Trauma: A Memoir (2017) mlčení prolomila.

Knihy Helen Epsteinové mají podivuhodnou vlastnost, kterou nacházíme nepříliš často. Nechtějí si podvolit čtenáře ani jej nikam netlačí, jen s ním chtějí sdílet. Nalezená minulost, vlastní minulost i minulost cizí, je minulostí druhého, jiného, k němuž musíme nalézt opatrný, „laskavý“ vztah péče. V předmluvě k Dětem holocaustu, že jako studentka v Izraeli nechtěla být jiná, ale nikdy se Izraelkou nestala, byla vždy svým způsobem cizinkou. Možná tam někde se zrodila síla jejího psaní rozumět druhému, jinému, a zároveň rozumět tomu, co znamená být druhý/á na opačné straně, ve své singularitě a jedinečnosti.

Zdá se, že se mi takto do charakteristiky vkrádá enigmatický koncept „la caresse“ Emmanuela Levinase, jejž si načrtl ve svých přednáškách Čas a jiné a později jej rozšířil v esejích Totalita a nekonečno. Koncept formulovaný zkušeností holocaustu popisuje či opisuje vztah lásky a laskavosti k druhému, který se děje tělesným milostným dotykem, jímž se přibližujeme k druhému. Tento dotyk, byť spojený s touhou a Erotem, neznamená přivlastnění si druhého. Naopak, dotyk tomu druhému dává jistotu, přináší poznání druhého a naopak. V tělesném se pak děje neočekávané mystérium prolomení hranic subjektivity. Konflikt já se světem mimo toto já se mění na setkání doteku a přijetí. Levinasovu „la caresse“ myslím netřeba redukovat na setkání fyzické a milostné. Příběhy Helen Epsteinové se dějí, nepřestávají a nekončí. Protagonisté zůstávají každý sám sebou, příběh je nenutí uzavřít se nějakému smyslu a cíli, zůstává otevřený. Helen Epsteinová tyto příběhy nechce vlastnit, jsou jí příliš drahé.

Slovo „la caresse“ se špatně překládá. Jeho záhadnost leží v etymologii velmi hluboko. Možná proto se nám vzpírá, neboť nemáme české pojmenování. Zvuková nesnesitelnost blízkosti slov laskání – které se užívá pro překlad „la caresse“ – a mlaskání brání v tom, abychom si je osvojili stejně jako etické enigma láskyplného doteku, které má pro čtenáře připraveno Helen Epsteinová. Její knihy jsou jakýsi zdrženlivý opojný dotyk, dotyk někoho, kdo rozumí a kdo chce být s námi, a my s ním.