Milí přátelé,

autor by patrně neměl vysvětlovat a obšírně komentovat vlastní počin, neboť by jeho povaha měla mluvit sama za sebe. To, co máte před sebou, je vlastně celý můj profesní život, který jsem věnovala divadlu a zvláště divadlu dramatu, dramaturgie a režie. Tento druh divadla tvořil páteř české divadelní kultury 20. století a pro nás byl i spojnicí s jinými uměleckými a myšlenkovými projevy moderní kultury literaturou a filozofií počínaje, hudbou a výtvarným uměním konče. Integrační funkce divadla je dnes, zdá se, v defenzivě – podobně jako humanistická myšlenka, tvořící horizont nejen divadelního stylového úsilí ještě v šedesátých letech. Výbor, který předkládám, by Vám tedy mohl připadat jako requiem za divadlo tohoto druhu. To by ovšem bylo nedorozumění – akcenty budou možná kladeny jinam a jinak, étos tvorby tohoto typu, způsoby, jimiž vždy znovu konkretizuje otázku nastolenou dramatickým slovem a aktualizuje jeho historii, však, věřím, přesahují horizont našich životů.

Je ovšem možné, že s námi odchází druh existence, pro nějž má němčina přiléhavý výraz Theatermensch. Časopis Divadlo, který byl mou kritickou a redaktorskou školou, byl společenstvím lidí toho druhu – naše cíle a cesty vždy znovu směřovaly k divadelnosti jako kritické reflexi moderního člověka a jeho krizí hledající a předvádějící jejich dramatickou podobu. Divadlo procházelo našimi denními hovory, spory i téměř každodenní účastí na divadelním provozu. Divadelnictví nás poznamenalo celoživotně a bylo to dobré poznamenání – jakkoli byli poté mnozí z nás různě omezeni a postiženi ve svých zaměstnáních, tento rozměr našich životů, tuto osobní a osobnostní výbavu nám nikdo vzít nemohl.

Odtud je myslím dost jasné, že otázky divadelní jsou, koneckonců, mravní povahy a divadlo tak zpravidla bývá apelativní povýtce. Odtud i tematická volba, jejíž těžiště je zde výběrově představeno. Není to můj výběr – vděčím za něj Evě Stehlíkové, Kamile Černé a Barbaře Topolové. Jim především musím poděkovat. Eva se toho bohužel nedožila, ale kniha vzešla z její iniciativy. Dík patří i Divadelnímu ústavu, kde jsem po roce 1990 prožila novou životní i profesní etapu. Když jsme před lety zakládali edici Eseje, kritiky, analýzy, zahajovali jsme ji profilem Karla Krause. Považuji i proto za velkou čest, že průřez takřka šedesáti lety mé činnosti vychází v této řadě. Děkuji a všem Vám mávám!

Pozdrav, který zazněl z videozáznamu na křtu knihy Jany Patočkové Svět na divadle ukázat, a celý… (Edice České divadlo. Eseje, kritiky, analýzy sv. 9, Institut umění – Divadelní ústav, Praha 2023), který proběhl v Knihovně Václava Havla 4. ledna 2024 od 18 hodin.