Ačkoliv je titulek prachsprostý clickbait, podvodný přece úplně jen není. V následujícím textu se totiž chci dotknout vztahu mezi poslední sbírkou básníka Elsy Aids Lazarská v zimě a jiné básně (Fra, 2023) a poezií Jaroslava Seiferta. I když uznávám, že v zásadě je výsostným právem každého čtenáře vztáhnout to, co čte, ke kontextu, který uzná sám za vhodný, a to i tehdy, když text sám signalizuje, k čemu by chtěl být vztažen, přesto se domnívám, že taková operace musí být provedena reflektovaně a že oslyšet zjevné signály musí mít nějaký důvod.

Na obálce Aidsovy Lazarské čteme: „Je to knížka ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgická a naspodu hořká, píše se na přebalu básnické sbírky jednoho českého básníka, socialisty. Čas pokročil a my znovu sčítáme ztráty. Jakou chuť má nostalgie v zemi ubytoven a skladů? A jakými slovy můžeme mluvit o štěstí?“

V dnešní době netrvá dlouho dohledat, že oním českým básníkem-socialistou je Jaroslav Seifert a že text vyznačený kurzívou je citát z průvodního slova Ladislava Fikara ke druhému vydání Seifertovy sbírky Halleyova kometa (1969, srov. Dílo J. Seiferta 10, s. 283). V Lazarské samotné je pak oddíl, který je nazván „Jako Seifert“, jednou z básní tohoto oddílu je báseň „Seifert“ a v ní verše „To jsme pak měli zmrzlinu z přezrálých banánů, / vzpomíná Seifert v Mamince.“ Ačkoli Seifert v Mamince na zmrzlinu z přezrálých banánů zrovna nevzpomínápřesto tyto signály stačí k tomu, abychom Lazarskou četli (i) prismatem Seifertových sbírek. I další indicie autor servíruje poněkud nejednoznačně: motto ke sbírce (Kdopak je vlastně šťastný na světě) je sice vytištěno kurzívou, která signalizuje citátovost, ale bez udání zdroje – víme-li však, že hledáme v Seifertovi a že Halleyova kometa tvoří „triptych“ se sbírkami Koncert na ostrově a Odlévání zvonů, snadno dohledáme, že se jedná o citát z „Písně navečer“ z Koncertu na ostrově.

A dalo by se pokračovat dál a jistě by nám při tom mnohé uniklo (např. nám v takto vymezeném čtení přijde nenáhodné, že ve všech básních prvního oddílu sbírky Elsy Aids je motiv sněhu, což nás láká k paralele k Seifertově vzpomínkové knize Co všechno zavál sníh atd.). Nemusíme ale pořádat závody v tom, kdo najde víc narážek, i tak je jasné, že Seifert je pro básníka v této sbírce referenčním bodem nejvyšší významnosti. Mluvčí se v Lazarské stylizuje do proletáře (socialisty), který prochází periferií (místo Žižkova třeba Libuší nebo Vysočany, v jedné básni se ale objeví i Seifertovy Kralupy) a vrací se do doby svého dětství – v zásadě tedy naplňuje programové prohlášení z obálky, o kterém byla řeč výše.

Seifertovskou vazbu sice někteří recenzenti tematizovali, nemyslím si ovšem, že se Aids k Seifertovi hlásí „překvapivě i s trochou ironie“ (Libor Staněk II. v Respektu) nebo „uštěpačně“ (Lubomír Tichý na webu iLiteratury). Jiní tuto vazbu buď ignorovali, nebo dokonce vytvořili vazbu jinou, jako třeba k Bondymu a trapné poezii (Roman Polách v Hostu). Možná by bylo vhodnější více naslouchat autorovu volání a brát vážně klíče, které nabízí. Pro mě by bez vazby k Seifertovi Aidsova sbírka nemohla získat hrůznou nejistotu, koho se její eroticky milostné básně týkají: jestli milenky, nebo maminky…