Muzeum literatury Památníku národního písemnictví otevřelo ve své nové budově v pražské Bubenči stálou expozici nazvanou Rozečtený svět již zhruba před rokem. Tuto výstavu jsem před pár týdny navštívil se skupinou asi čtyřiceti učitelek a učitelů češtiny, kteří působí na základních i středních školách po celé České republice. Musím říci, že mě dlouho tak něco nezaujalo a že jsem již po léta neměl z nějaké výstavy tak smíšené dojmy.

Pro pedagoga je expozice zcela jistě výzvou. Přímo vybízí k promýšlení, jak doprovodný výklad uchopit a co a jak studentům v průběhu prohlídky komentovat, i k tomu, aby se do expozice s třídou opětovně vracel. Expozice je to totiž provokativní a student (stejně jako jiný návštěvník) je atakován, aby k exponátům zaujal „postoj“. To je skvělé, na druhé straně je ale potřeba, aby se s některými skutečnostmi smířil.

Především s tím, že vstupuje do muzea literatury, ale dominantním prvkem celé expozice není text, ale video. A to nikoli nějaká „mluvící hlava“ nebo ukázky z videoarchivů, ale současný videoart, který vznikl na objednávku přímo pro expozici. Je to, jako kdybyste přišli do Veletržního paláce a místo prohlížení obrazů byli vedeni k tomu poslouchat moderní operu, která má obrazy v pozadí interpretovat. Musí se dále zříci námitek vůči tomu, že expozice je založena jen na sbírkách PNP, což je i přes bohatost fondu přece jen drastické ohraničení (stejně jako to, že výstava je omezena pouze na literaturu 19. a 20. století) – a musí přejít to, že právě jediné, co na nich založeno není, jsou ona videa. Zároveň by měl akceptovat, že daná videa jsou stylizovaná a že pedagog, který by se chtěl pokusit o jejich výklad, by měl mít formát minimálně takového Miroslava Petříčka. Dále nesmí být překvapen, že expozice jako celek je sama o sobě těžko přístupná, ba nesrozumitelná. Nezbývá mu než doufat, že pro školní skupinu objednaný průvodce pomůže se zorientovat. A nakonec musí přijmout i to, že expozice často dělá z normálních autorů exoty a z exotů exoty ještě větší, a tak vytváří celkový dojem jakéhosi panoptika.

Ale zpět k naší návštěvě: Po prohlídce jsme diskutovali s naším průvodcem a ukázalo se, že expozici pozitivně hodnotí často ti pedagogové, kteří učí na školách s nějakou uměleckou orientací, zejména výtvarnou. Našli se samozřejmě i tací, kterým expozice nebyla po chuti a kteří poukazovali na to, že nesnese srovnání třeba s takovým Muzeem moderní literatury v německém Marbachu. Ať tak či onak, působilo dobře, že všem těmto reakcím průvodce se zájmem naslouchal a dával najevo, že není jen trpnou vrbou, ale bude podněty dále tlumočit. Jaký efekt může mít zpětná vazba od návštěvníků, netuším, ve stávající podobě ale Muzeum literatury ocení zejména fanoušci filmů jako V žáru královské lásky, a těch mezi studenty, kteří pravděpodobně tvoří naprostou většinu návštěvníků, bohužel příliš není.