Výstavu díla Alfreda Justitze s titulem Quo vadis homine, která právě probíhá v karlovarské Galerii umění, doprovodila její kurátorka Rea Michalová také stejnojmenným katalogem. V něm je zařazen její text, opatřený opět týmž latinským okřídleným spojením (s. 5–14), jenž vykazuje značné překryvy s formulacemi užitými v publikaci Marie Dohnalové „Alfred Justitz 1879–1934. Život a dílo“ (Cheb, Státní galerie výtvarného umění 1996). Přiznejme, že zázraky se mohou dít, tady jde však evidentně o projev čistého banditismu.

Nejprve pár dokladů četných přejímek v textu Rey Michalové. Marie Dohnalová píše u obrazu Betseba o „barvě pálené hlíny“ (s. 41), a že „z celé postavy vyzařuje majestátní klid“ (tamtéž). Michalová u stejného plátna zaznamenala, že „je malovaný zemitými tóny, připomínajícími barvu pálené hlíny“ (s. 10), a i pro ni „z celé postavy vyzařuje majestátní klid“ (tamtéž). Pro Dohnalovou „předválečná tvorba Alfreda Justitze vrcholí plátnem V přírodě (1914)“ (s. 21), a totožná slova nalézá i Michalová: „Jeho předválečná tvorba vrcholí plátnem V přírodě“ (s. 7).

Marie Dohnalová charakterizuje část předválečné tvorby malíře větou: „V Justitzových obrazech z let 1912–1914 jako by se střetávaly dva protiklady: stále intenzivněji tíhne k modernímu malířskému projevu, přičemž však zůstává spjat s německým malířstvím 19. a začátku 20. století“ (s. 18). Rea Michalová toto konstatování přejímá a jen drobně stylisticky upravuje: „V letech 1912–1914 cítíme v jeho tvorbě střet dvou protikladů: zatímco jednou částí své bytosti zůstává nadále spjat s německým malířstvím konce devatenáctého a začátku dvacátého století, částí druhou je neklamně přitahován francouzskou modernou“ (s. 6–7). A jestliže u Dohnalové následuje citace z Justitzova dopisu, vyskytuje se tatáž i v textu Michalové.

Nemá zde cenu vypisovat všechny pasáže přejaté Michalovou a dělat tak nějaké různočtení obou textů (tři pěkné případy nalezne čtenář ještě za tímto příspěvkem). Práci Rey Michalové s textem Marie Dohnalové charakterizují přitom nejen přejímky a krácení, drobné stylistické úpravy, ale i převzetí celé koncepce textu. Zároveň nejde o pověstný případ vypadlých uvozovek. Rea Michalová sice neuvádí za textem žádnou literaturu, ale běžně vyznačuje citace třeba od Jaromíra Pečírky, Vladimíra Novotného, Emila Filly či z Justitzových dopisů, takže princip uvozovek je jí prokazatelně jasný (jméno Marie Dohnalová však v jejím textu nezazní ani jednou). Má tak současně vzniknout dojem jisté akribie, jako by Michalová pracovala přímo s archivním materiálem umělcovy korespondence, ten však prokazatelně opět přebírá od Dohnalové. A co je nejlepší, impertinentnost tohoto počinu Rey Michalové je příznačně uvedena motty, která ve vztahu k Justitzovu dílu zdůrazňují „poctivost“, „pravdivost“, „zdrženlivost“, „disciplínu“ a „čistotu“. – Prostě čistá a poctivá práce!

 

***

Tři další příklady:

Marie Dohnalová: „Po návratu z Francie odjíždí za bratrem a příbuznými do rodného kraje, na Českomoravskou vrchovinu. Prostoupen duchem Derainova neoklasicismu, který je mu blízký poklidností a rovnováhou obrazových kompozic, temnou barevností i vazbou na dědictví francouzských klasiků […], realizuje své sny a tužby krajináře, které vyslovil již před léty v dopisech z fronty. […] Zejména v letech 1924–1925 maluje Justitz na Českokrumlovsku, Táborsku a v bezprostředním okolí Nové Cerekve kreslířskou průpravou podložené, koloristicky dokonalé obrazy, které dnes patří k významnému odkazu české krajinomalby. Vložil do nich svou citlivou duši, lásku k přírodě, k vesnici a vesnickému člověku“ (s. 39–40).

Rea Michalová: „Po návratu z Paříže se vrací za bratrem a příbuznými do Nové Cerekve. Tam v bezprostředním okolí (Českokrumlovsko, Táborsko) realizuje v letech 1924–1925 své sny a tužby krajináře, které vyslovil již před léty v dopisech z fronty. […] S vyzrálým mistrovstvím maluje koloristicky a kompozičně dokonalé obrazy, do nichž vložil všechnu svou citlivou a vnímavou bytost, lásku k přírodě, vesnici a venkovskému člověku“ (s. 10).

 

Marie Dohnalová: „Jako důstojník v záloze byl povolán na frontu a část ze čtyř následujících těžkých let strávil přímo v zákopech“ (s. 23).

Rea Michalová: „Jako důstojník v záloze je povolán na frontu, část z následujících čtyř let stráví v zákopech“ (s. 8).

 

Marie Dohnalová: „Malířova očekávání, která vkládal do členství v Mánesu, se však nesplnila. Neustálé názorové rozepře jednotlivých skupin výtvarníků uvnitř sdružení neposkytly člověku tak vnímavému a s tak vyhraněným smyslem pro spravedlnost, jakým byl právě Justitz, vhodné prostředí a jitřily jeho psychiku“ (s. 46).

Rea Michalová: „Malířova očekávání, jež do členství v SVU Mánes vkládal, se však nesplnila. Názorové rozepře jednotlivých skupin výtvarníků uvnitř sdružení neposkytly člověku s tak vyhraněným smyslem pro spravedlnost a tak vnímavému, jakým byl Justitz, vhodné prostředí a jitřily jeho psychiku“ (s. 11).