V úvodu svého příspěvku, jenž byl v naší revui publikován minulý týden, zanaříkal Michal Jareš nad nedoděláváním sebraných spisů. To se podle něj neděje „pravidelně“, nicméně i tak „obvykle“. Čtenář při čtení této Jarešovy nénie chce ale užuž zvolat: Není u nás přec tak zle! Přinejmenším tři takové podniky byly tento rok zdárně uzavřeny. Mimo objevných osmisvazkových Spisů Josefa Čapka nakladatelství Triáda, sebraného díla Karla Šebka v Dybbuku bylo v Karolinu finalizováno také devítisvazkové Dílo Karla Šiktance.
Nejprve pár slov k jeho plánu. Základní koncepce díla proponovaná na osm knih vznikla ve spolupráci Karla Šiktance samého a editora všech svazků Jiřího Brabce. V prvních šesti knihách byly rozvrženy Šiktancovy básnické sbírky počínaje – s jedním „ale“ (viz dále) – Žízní z roku 1959 a konče v té době aktuální sbírkou figurující v rozvrhu díla tehdy ještě pod názvem „nová sbírka“, později již jako Zimoviště (2003). Jako sedmý stál v rozvrhu díla svazek Paralipomen a uzavíral je osmý nazvaný Monografie. Sbírky zde byly přetiskovány vždy jako celky, v chronologickém pořadí a bez autorských změn, pouze – soudíme z našich průzkumných sond – s drobnými opravami chyb.
Sedm úvodních svazků šlo do tisku v rychlém sledu. Jako první vyšlo v roce 2000 Dílo číslo 4 obsahující sbírky Český orloj a Tanec smrti. V roce 2006, kdy byl publikován sedmý svazek nazvaný Paralipomena, bylo vlastně Dílo Karla Šiktance poprvé ukončeno, jelikož závěrečný titul řady, tedy Monografie, z rozvrhu Díla mezitím vypadl. V roce 2014 byl projekt protažen – jako svazek osm byly souborně vydány čtyři nové Šiktancovy sbírky z let 2005 až 2012. Po básníkově smrti v roce 2021 se editor rozhodl do Díla přičlenit ještě svazek devátý kompletující celek posledními čtyřmi sbírkami z let 2014 až 2019, jež doplnil výběrem básní Z pozůstalosti.
Jiří Brabec se jako editor Díla uplatňoval viditelně jako autor edičních poznámek, jež seznamují čtenáře především s vydavatelskou historií a s dobovým kritickým přijetím, můžeme se však domnívat, že působil také jako rádce, oponent a pomocník, a že tedy jeho vliv mohl být i větší než lze z edice na první pohled rozpoznat. Výrazněji se určitě projevil jako pořadatel u svazku Paralipomen a naposledy v závěrečném titulu řady. Jistě mu – soudíme z jiných jeho edičních podniků – konvenovalo, že autor v nových vydáních text básní neupravoval a text sbírek je podán se snahou následovat výchozí texty sbírek.
V připojené Poznámce na závěr Díla Karla Šiktance se Jiří Brabec v koncovém svazku vrátil k pojetí celé edice a stručně zdůvodnil pominutí prvních tří Šiktancových sbírek z let 1951 až 1956 a sbírky Patetická z roku 1961. Zdůraznil právo autora vstoupit v dialog se čtenářem a podat mu dílo v podobě „vnitřně propojeného celku“, k tomu toto Šiktancovo rozhodnutí podpořil analogií s Dílem Karla Tomana či Spisy S. K. Neumanna. Tento výběr jako by převáděl do praxe teze Brabcova doslovu k Šiktancovu výboru Paměť z roku 1964, v němž je Žízeň podána jako „ukončení počátečnických pokusů“ a Patetická jako sice „poctivě odevzdané dílo“, v němž ale ke zdaru mnohé „citelně schází“.
Autor má k tomu všemu určitě své nepominutelné právo, a pro editora, jak jsme se jeho roli pokusili zde charakterizovat, z toho plyne, že nebylo zřejmě v řádu věcí, aby Jiří Brabec tento Šiktancův záměr zásadně v posledním svazku rušil. Nelze však předjímat, zda bude ještě někdy příležitost toto rozhodnutí revokovat, zda by se Šiktancův „propojený celek“ nedal doplnit ještě alespoň jednou prolongací, aby to byl o kus víc „celek“. Po autorově smrti se volky nevolky pozměnila také situace jeho spisů, což ukazuje také oddíl Z pozůstalosti v devátém svazku Šiktancova Díla. Z tohoto pohledu by bylo možné doplnit také další svazek, který by překračoval původní rámec díla, a to nikoli bez podobnosti k Sebraným spisům Vladimíra Holana, u nichž také po Holanově odchodu editor Vladimír Justl sumu textů proti původnímu rozvrhu doplnil.
Se Šiktancem jsme nyní v situaci, kdy takto koncipované Dílo vytváří jen na první pohled pevnou bázi. Nahlédneme-li do složitější prehistorie a srovnáváme třeba jen podobu Šiktancových básní ze svazku Paralipomen s jejich časopiseckými otisky nebo různé verze reprodukovaných rukopisů z pozůstalosti, máme dojem, že ačkoli Dílo Karla Šiktance působí zprvu jako pevný prám, ve skutečnosti pluje na neprobádaném moři a že nás mnohých nejistot nezbavuje. A je otázka, zda bude Šiktancovo dílo v nějakém budoucím editorovi a nakladateli vyvolávat potřebu k novým spisům, nebo je toto podoba, s níž nám bude třeba se na dlouhou dobu smířit.