Lukáš Holeček zveřejnil v tomto internetovém časopise text, který měl být recenzí na moji nedávno vydanou knihu Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Holeček nenechává na knize nit suchou a jediné, o čem se vyjadřuje pozitivně, je obálka s portrétem Tibora Hontyho, která se prý „velmi vydařila“. Kdyby pan Holeček věděl, že nápad na využití této fotografie pochází ode mě, nejspíše by ji také „sepsul“. Nemohu se tak zbavit dojmu, že Holečkův text je ve skutečnosti útokem na moji knihu, který nevychází z reálných skutečností a že určitým způsobem souvisí s taktéž nedávno vydaným sborníkem (pardon, kolektivní monografií) Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století (2002, Masarykova univerzita), do kterého pan Holeček přispěl studií o Vančurovi v zrcadle knižní ankety Lidových novin. Rád bych tedy na jeho text reagoval, mám totiž důvodné podezření, že moji knihu nečetl, ale pouze prolistoval.

Začnu Holečkovým tvrzením, že pasáž věnující se odbojové činnosti Vladislava Vančury „představuje shrnutí již známých skutečností“ a že moje závěry v tomto ohledu nepředstavují „nic nového“. Pokud pan Holeček prostudoval stejné prameny jako já, tedy archivní dokumenty a vzpomínky pamětníků, mohou mu skutečně mnou uvedená fakta být již známá. Nicméně o tom lze pochybovat. Ve výše uvedeném sborníku v úvodním textu Vladislav Vančura ve třech stoletích: život, tvorba a odkaz, který napsal editor sborníku Jiří Poláček, najdeme o Vančurově protinacistické odbojové činnosti pouhé čtyři věty. Dovolím si je ocitovat: „Za nacistické okupace se zapojil do odboje. Jako předseda Národního revolučního výboru inteligence kolem sebe soustřeďoval významné umělce, politiky a vědce, kteří se k němu obraceli – řečeno slovy Jindřicha Honzla – „jako k člověku nejryzejší mužnosti a ocelově pevnému bojovníku, který měl schopnost vést, tvořit plán a koncepci“ (1959, s. 136). Za svou odbojovou aktivitu byl 12. května 1942 zatčen gestapem, pak vězněn, mučen a za heydrichiády 1. června na kobyliské střelnici popraven. […] Vladislav Vančura byl ovšem i velkou příkladnou osobností: jeho velikost stvrzuje odbojová činnost za nacistické okupace a hrdinská smrt, jež vyvolala mnoho reakcí.“ Čtenář těchto vět nemusí být příliš znalý dobových dokumentů, aby poznal, že tyto věty jsou inspirovány poválečnými vzpomínkovými texty na Vladislava Vančuru, které jsou ale zároveň prodchnuty dobovým patosem. Některé z těchto textů pak následně Jiří Poláček cituje, jedná se o texty Ivana Olbrachta, Jana Mukařovského a Vítězslava Nezvala. Jestli něco nepřináší „nic nového“, jsou to právě tato Poláčkova sdělení, která zůstala na úrovni bádání ze 40. let. V líčení Vančurovy činnosti, které spíše připomíná středověké kroniky či životopisy svatých, se přitom Poláček dopouští i na ploše čtyř vět řady chyb. Vančura kolem sebe o své vůli nezačal soustřeďovat významné osobnosti, ale k účasti v Národně revolučním výboru inteligence byl vyzván aktivisty ilegální KSČ. Poláček též uvádí chybně název odbojové skupiny, do které se Vančura zapojil – její pojmenování nezačínalo slovem „Národní“, ale „Národně“. Navíc v jejím čele Vančura jako předseda nestanul – když došlo k jejímu odhalení, organizace nebyla ještě vybudovaná a Vančura zatím řídil „pouze“ skupinu spisovatelů, která měla být jednou z mnoha součástí této organizace. A konečně – neexistuje žádný věrohodný důkaz o tom, že by byl Vančura gestapem mučen, naopak, v mém výzkumu jsem dospěl k závěru, že brutální výslechové metody gestapa nebyly vůči němu uplatněny. Tento poněkud rozsáhlý exkurz zde uvádím proto, abych prokázal, že závěry, ke kterým jsem došel v mé knize, nejsou všeobecně známé, jak se snaží prezentovat pan Holeček. Nejsou evidentně známé ani literárním historikům, a to dokonce ani těm, kteří se na Vančuru již dlouhá léta specializují. Nerozumím přitom jedné věci – když všechny tyto souvislosti pan Holeček již dávno zná, proč na ně neupozornil editora sborníku, do kterého sám přispěl? Vadí mu, že v mé knize jsou prý jemu známé skutečnosti, ale fakt, že v publikaci, na které se sám podílel, je bádání ke stejnému tématu prezentováno optikou úrovně staré třičtvrtě století, ho nechává klidným?

Mohu zodpovědně prohlásit, že pan Holeček o historii protinacistického odboje nic neví a plete si zde základní pojmy. Uvádí, že k Vančurově zapojení do Národně revolučního výboru inteligence máme „jen nepřímá svědectví“, tento fakt je ale opakovaně zmiňován ve výslechových protokolech a souhrnných zprávách gestapa. Holeček dále píše o nacisty vyfabulovaném „znění rozsudku“ nad Vančurou. Nic takového není zachováno a není jisté, zda vůbec rozsudek stanného soudu nad V. Vančurou existoval. Složka, kterou na něj zavedlo gestapo po jeho zatčení, byla s největší pravděpodobností zničena v závěru války. Nicméně je známo (a v odborné literatuře opakovaně popsáno), že stanné soudy v době heydrichiády zasedaly čistě formálně a jejich členové pouze schvalovali seznamy lidí určených k popravě. To, co má Holeček na mysli, není rozsudek, ale zpráva České tiskové kanceláře. Analýzu této zprávy, spolu s životními příběhy dalších lidí zde uvedených, najde čtenář v mojí knize (s. 68–70).

Holeček mi vytýká, že jsem v mé knize „na jedno místo“ nesnesl dokumenty a svědectví o Vančurově činnosti v odboji, jedinou výjimkou je prý Vančurův úmrtní lístek, který byl podle Holečkova sdělení, již vícekrát publikován. Možná ještě mohl z mé knihy (s. 66, pozn. 83) vypsat, v kterých publikacích to bylo. Zjištění, které mě má dehonestovat jako „opisovače již známých dokumentů“, je tak převzato z mojí vlastní knihy a upřímně pochybuji, že o těchto skutečnostech pan Holeček předtím věděl. V knize se přitom nachází řada zcela nových zjištění, třeba o účasti německého spisovatele Vincy Schwarze v Národně revolučním výboru inteligence, které odvozuji ze zmínky v jednom z protokolů gestapa, kde se hovoří o „sudetoněmecké skupině“. O Schwarzově přátelství s Vančurou vypovídají již předválečné policejní dokumenty, na které v knize odkazuji, zmiňuje je též Vančurova manželka Ludmila ve svých vzpomínkách Dvacet šest krásných let. Skutečnost, že oba tito spisovatelé spolupracovali i v protinacistickém odboji, je moje vlastní zjištění. Že se účast „sudetoněmeckého spisovatele“ v komunisty iniciované odbojové skupině intelektuálů (nejen) v poválečném období nehodila, není překvapivé.

V mé knize se také nachází kapitola věnovaná obrazu Vančury na stránkách Fučíkovy Reportáže, kterou osobně považuji za jednu z nejzdařilejších. Troufám si tvrdit, že se mi podařilo prokázat, že jedním z prvních čtenářů Fučíkova „motákového poselství“ byl Ivan Olbracht a že toto dílo využil při vystoupení na vzpomínkovém večeru na Vladislava Vančuru, který se uskutečnil 22. června 1945, Fučíkovo svědectví ovšem skryl za jeden z jeho pseudonymů. Taktéž si troufám tvrdit, že jsem přišel s poměrně zajímavým (a dosud neuplatňovaným) čtením Fučíkovy Reportáže, které naznačuje už sám její autor, a sice jako „mýtotvorného“ textu, který záměrně „staví pomníky“ komunistickým hrdinům. Ve světle tohoto čtení je pochopitelné i jinak faktograficky nevěrohodné vylíčení Fučíkova setkání s Vančurou před jeho popravou. Pan Holeček mi však vyčítá, že jsem „neodolal pokušení a zabředl do souboje s Fučíkovými fabulacemi a nepravdami“ a že jsem bohužel „nenašel odvahu nechat toto beletrizované svědectví zcela stranou“. Nemohu se zde zbavit dojmu, že pan Holeček moji knihu nečetl – jinak by pochopil, že jsem dospěl k obdobným zjištěním jako on, jen je neformuluji takto expresivním slovníkem. Na rozdíl od pana Holečka se ale domnívám, že Reportáži je třeba věnovat pozornost, již jen kvůli ohlasu tohoto díla.

Holeček si dále všímá mé zmínky o tom, že jsem vycházel z dosud nepublikovaného rukopisu již zesnulých historiků Aleny Hájkové a Františka Janáčka, a přichází s poměrně závažným obviněním, že namísto abych tento rukopis zveřejnil, vytěžil jsem z něj „několik svých studií“ a nakonec i tuto knihu. Toto obvinění musím odmítnout. Zmíněný rukopis není dosud úplný, poznámkový aparát se nachází ve stadiu rozpracovanosti a jeho zveřejnění nemělo být mým dílem, ale prací celého týmu v čele s Janáčkovým synem Pavlem. Kromě historických souvislostí protinacistického odboje se v rámci tohoto týmu řešil i způsob vědecké edice těchto dokumentů a revize jejich německých překladů, na čemž měli pracovat nejen bohemisté, ale i germanisté. Kritickou edici dokumentů, jejichž přepisy jsou součástí tohoto rukopisu, je totiž nutné ještě pečlivě promyslet – v některých protokolech se kupříkladu nacházejí chyby („Falber“ namísto správného „Felber“) a není jasné, zda se jedná o překlep zapisovatele, chybu vyslýchaného anebo jeho záměrné „matení“ (k čemuž se přikláním já). „Nejčistší“ (a nejpřínosnější) formu edice by podle mého názoru představovalo paralelní publikování německého originálu a českého překladu, a to samozřejmě s vysvětlujícím poznámkovým aparátem. Že se tuto edici nepodařilo dosud vydat, není pouze moje vina, projekt měl vzniknout bez institucionální i grantové podpory a nebyl jsem tudíž jediným členem týmu, který se mu pro jiné pracovní povinnosti nemohl věnovat. Vyčítat mi, že takto náročnou práci jsem sám ve svém volném čase neuskutečnil, je poněkud podpásové. Taktéž tvrzení, že jsem z tohoto rukopisu vytěžil několik studií, není pravdivé. Citoval jsem jej předtím pouze v jedné časopisecké studii a taktéž v mojí knize jsem některé dokumenty (např. programové) záměrně necitoval, aby mohly být v úplnosti poprvé zveřejněny v tomto rukopisu.

Holeček mi dále vyčítá, že údajně necituji jednoznačně a že z odkazu na Vančurův výslechový protokol není zřejmé, zda jsem tento dokument studoval v originálu nebo v opisech z výše zmíněného rukopisu Aleny Hájkové a Františka Janáčka a kde vlastně je tento důležitý dokument uložen. To je již vyslovená lež. V poznámce, na kterou sám Holeček odkazuje, uvádím: „Vojenský historický archiv (dále jen VHA), fond Německé soudní spisy – odboj v ČSR, soudní spis Fučík-Klecan-Plachá“. Jedná se o standardní citaci archivního dokumentu, což pan Holeček neví, jelikož patrně žádný historický archiv nikdy nenavštívil. V archivech se většinou nenacházejí „opisy“, ale originály dokumentů. Pana Holečka patrně zmátlo pokračování mé poznámky: „Tento spis jsem využíval v digitální podobě, kterou mi zprostředkoval Pavel Janáček.“ Tím jsem chtěl přiznat, že jsem tento spis dostal zdigitalizovaný (či laicky řečeno „nafocený“) na CD a nemusel jsem tudíž pro něj do archivu. Považuji tento přístup za korektní vůči člověku, který mi nafocené archiválie poskytne. Přesnou signaturu uváděného spisu pak pan Holeček najde během několika minut na stránkách VHA, kde je k dispozici zdigitalizovaný inventář příslušného fondu.

Ve stručnosti se ještě vyjádřím k Holečkovým výtkám vůči druhé části knihy, která je věnována druhému životu Vladislava Vančury. Rád bych zdůraznil, že jsem se nechtěl zabývat čtenářskou recepcí Vančurova díla, k tomu se jako „klasický“ historik necítím kompetentní a rád toto téma přenechám historikům literárním. Holeček mě nejprve kritizuje, že pouze registruji fakta o publikovaných článcích či postavených sochách, aniž bych je interpretoval, v následujícím odstavci ale pro změnu uvádí, že čtenáře moje „dojmy“ nezajímají a „chce vědět, jaká jsou fakta a co znamenají“. K tomu již není třeba cokoliv dodávat. Snad jen, že v této části knihy přináším zcela nové (panu Holečkovi ale asi „známé“) zjištění, že v rámci knihy Vladislav Vančura ve fotografii (1954) byl publikován snímek V. Vančury a J. Seiferta, ze kterého byl vyretušován třetí stolovník. Fotografie v původní podobě byla zveřejněna v roce 1973 ve výboru Vančurovy publicistiky s tím, že se jedná o Jaroslava Haška, kterému se však tento muž nepodobá. Jak nedávno upozornil v recenzi mé knihy na portálu iliteratura.cz Jan Lukavec, mohlo by se jednat o Jiřího Weila, což mě také napadlo (ačkoliv jsem to do knihy neuvedl), dalším „kandidátem“ je Josef Palivec. Není mi známo, že by na tuto zfalšovanou fotografii nějaký vančurovský badatel upozornil již přede mnou, ale mohu se mýlit.

Pan Holeček mi dále vyčítá, že v knize používám formulace jako „nelze se tak zbavit dojmu“, „podle mého názoru“ anebo přiznání, že se mi bohužel „něco nepodařilo zjistit“. Podobné formulace používám namísto rezolutních tvrzení typu „tento dokument neexistuje“ či „tento člověk udělal to a to“, která používají někteří mí kolegové historici. Dlouholeté zkušenosti s interpretací dějin mě již naučily nepoužívat takto kategorická sdělení, protože se vždy může objevit již dávno „pohřbený“ dokument či se objevit svědectví, které do chování určité historické osobnosti vnese nové světlo.

Závěrem bych se chtěl ještě vyjádřit k Holečkovu poměrně urážlivému tvrzení, které bylo použito i do titulu jeho textu, a sice že jsem namísto knihy o Vladislavu Vančurovi napsal především knihu o sobě. Holeček své tvrzení opírá o první dvě stránky knihy, kde jsem popsal svůj osobní vztah k Vančurovi, včetně vzpomínky, že jsem se o jeho popravě nacisty poprvé dozvěděl na rybářském kroužku. Chtěl bych upozornit, že obdobné osobně laděné úvody lze najít v knihách současných předních světových historiků (aniž bych se s nimi chtěl srovnávat) jako jsou Christopher Clark nebo Michael Burleigh, v jednom nedávno vydaném sborníku českých historiků je pro změnu zařazena několikastránková ukázka z editorova deníku v době pandemie, ačkoliv to se samotným tématem sborníku nijak nesouvisí. Ještě se přiznávám, že na konci knihy je můj jednostránkový medailon, který si vyžádal nakladatel, zbylých 220 stran je věnováno Vladislavu Vančurovi. K tomu jen dodám, že v úvodu zmíněný vančurovský sborník, do kterého pan Holeček též přispěl, končí bibliografií vančurovských prací, jejichž autorem je sám editor sborníku, a to včetně jeho novinových článků. Mohl bych se tedy analogicky také ptát, zda se vlastně jedná o knihu o Vladislavu Vančurovi nebo o Jiřím Poláčkovi.

Zaregistroval jsem, že na sociálních sítích někteří literární historikové moji knihu přivítali jako jiný úhel pohledu, který může být pro ně obohacující. Ne všichni ale asi byli z této mé „výpravy“ za hranice „klasické“ historie nadšeni. Pochopil bych, kdyby pan Holeček interpretoval mnou prostudované prameny jinak a nabídl jiný pohled na celé téma. Nemohu se ale zbavit dojmu, že Holečkovým cílem bylo od prvního řádku „popravit“ moji publikaci tak, aby si ji případný čtenář nekoupil a sáhl třeba po publikaci jiné.