(Dokončení)

Jiří Hejda, ač ho politická situace v Německu znepokojovala, nejel o své vůli, ale byl tam vyslán generálním ředitelem koncernu Melantrich, do jehož portfolia spadalo i České slovo, Jaroslavem Šaldou (1880–1965). „Bylo to v červenci r. 1934, kdy se mě zeptal Šalda, zda bych neměl chuť podívat se tam a napsat pak o své cestě sérii reportážních článků. Dá mi k dispozici dostatečné množství peněz, abych mohl zajet, kam budu chtít. Uvažoval jsem o tom a nakonec souhlasil, protože Německo mě zajímá a něco o něm vím,“ napsal ve svých pamětech Hejda (Žil jsem zbytečně, [Beroun]: Machart, 2020, s. 153).

Tato nabídka přišla krátce poté, co proběhla „noc dlouhých nožů“, ale též nedlouho po tom, kdy se na knižním trhu objevilo nákladem Levé fronty svědectví E. E. Kische Zajatec Hitlerův a nákladem časopisu Rozsévačka Anežky Hodinové publikace Gézy Včeličky (1901–1966) V zemi hákového kříže. Reportáž ze současného Německa (1933; složená ze dvou částí „V předvečeru třetí říše. Léto 1932“ a „Na hákovém kříži. Léto 1933“). Podle Petra Náhlíka-Vokouna, který Včeličku připomněl v biografickém článku u příležitosti jeho stého narození, byl tento cestovatel a proletářský reportér vyslán do Německa Kurtem Konradem a Juliem Fučíkem – výsledná kniha sestavená z jeho reportáží pak představovala „důrazné varování před nebezpečím fašismu“. Hejdovy i Včeličkovy cesty do nacionálněsocialistického Německa byly za dané politické konstelace mimořádnými počiny. Ovšem zatímco Géza Včelička cestoval do Německa jako „lumpenproletář“ (v případě druhé z cest, při níž mapoval i „rudé“ podzemí, snad dokonce ilegálně), Jiří Hejda byl vybaven financemi a sociálním kapitálem. Když Hejda rozmlouvá v přepychové kanceláři s židovským bankéřem o rozdmýchávané nenávisti k Židům, Včelička prochází ubohou berlínskou Grenadierstrasse, kde čelí Židé permanentnímu zastrašování. Byly to však Hejdovy známosti, které mu umožnily setkat se v Německu s právě jmenovaným ministrem národního hospodářství Hjalmarem Schachtem (1877–1970) a pořídit s ním rozhovor, který byl podle Hejdy citován po celém světě a Českému slovu, kde vyšel s titulkem „Hospodářský diktátor o Německu“, udělal bezděčnou reklamu, ačkoli například u Židů se uveřejněný rozhovor s pochopením nesetkal (viz Hejda 2020, s. 157). Mimochodem poslední Schachtova věta je vzhledem k válce na Ukrajině a nedávné vyhrocené předvolební prezidentské kampani nebývale aktuální a vše vypovídající. Schacht hovořil o Hitlerovi a snažil se Hejdu přesvědčit: „On je největší zárukou míru“ (s. 94).

Dodatečně můžeme spekulovat, jestli jedním z cílů Hejdovy cesty nakonec nemělo být kromě podnikatelského rozhodnutí také formulovat protipól Včeličkovu líčení, doplnit jeho levicový narativ pohledem jiné politické reprezentace, blízké Hradu, ba ho dokonce převážit, přepsat. Vždyť začátek třicátých let a politická situace domácí i zahraniční vedla ke zpřísnění opatření mimo jiné proti komunistickému hnutí a cenzuře (pozastavování vydávání komunistických tiskovin apod.) a vzájemné politické a ideové vztahy byly vyhrocené. Tehdejší napětí mezi komunisty a dalšími názorovými proudy v první polovině třicátých let lze ilustrovat na případu tzv. Šaldova komitétu, který byl založen na pomoc politickým uprchlíkům z Německa v roce 1933, a to pro poskytnutí pomoci do emigrace odešedším intelektuálům – komitét v podstatě převzali komunisté a F. X. Šalda se od něj nakonec distancoval, jak o tom vícekrát psala historička Kateřina Čapková. F. X. Šalda se ostatně rozešel i s Levou frontou. Nebo můžeme knižní vydání Hejdových článků z Německa, které neslo zcela totožný titul jako Včeličkovy reportáže, považovat za náhodu a prostou shodu okolností. Na počátku třicátých let se to podobně znějícími cestopisnými tituly na knižním trhu jen „hemžilo“: Olbrachtova Země beze jména, Pohled do nové země Marie Pujmanové a především V zemi, kde zítra již znamená včera Julia Fučíka (všechny 1932).

V každém případě ve své době Hejdův cestopis ten Včeličkův mediálně jistě předčil. O více jak dva roky později, 7. prosince 1936, píše Hejda pro J. Šaldu soukromý posudek na reportáž Ernsta Henriho Hitler over Europe (1934), již pro zastaralost údajů nedoporučuje k vydání a současně uvádí: „Dalším důvodem, pro který jsem proti překladu této knihy, je, že je až příliš tendenční, že nevyzdvihuje žádný z kladů současného Německa. (…) Projel jsem nyní dvakráte Německem vozem a i z povrchního pohledu musím konstatovat, že je zde řada věcí, které rozhodně za zmínku stojí. Nesporně pořádek, čistota, skvělé silnice, dokonalé označování směrů, organisace Kraft durch Freude, organisace Winterhilfe (…). A konečně mohu konstatovat i to, že technicky jsou Němci stále na výši, že ve strojařině se od nich neustále učíme, ať chceme či nikoli“ (Národní archiv, fond J. Hejda). Tento výrok, stejně jako některé pasáže cestopisu V zemi hákového kříže, nezastírá Hejdův vstřícný pohled na znamenitou německou organizovanost. Hejda nakonec Šaldovi navrhl, aby nalezl někoho, kdo by zajel do Německa jako tehdy on a na základě očitého svědectví a s pomocí všech dostupných pramenů zpracoval objektivní pojednání o Německu v roce 1937, taková práce mohla být i kolektivní (doporučil G. Schachera či V. V. Štecha). K publikaci překladu nedošlo a k nové novinářské cestě do Německa pravděpodobně také ne.

Bez zajímavosti není ani „druhý život“ obou titulů V zemi hákového kříže. V době protektorátu se Včeličkovy i Hejdovy reportáže shodně ocitly na seznamech škodlivého a nežádoucího písemnictví, po únoru 1948 byla Včeličkova reportáž reeditována (v přepracované verzi společně s cestopisem do Sovětského svazu v knihách Dvě města na světě /1950, 1951/ a Západ a Východ /1955/), avšak paralelní svědectví Hejdovo, který tou dobou dlel v leopoldovském vězení, bylo mezitím vyřazováno z knihoven a tudíž zapadlo a nadále na rozdíl od Včeličkova nebylo z ideologických důvodů před rokem 1989 připomínáno (to platilo i pro IV. díl Dějin české literatury /1995/). To je zčásti vysvětlení pro to, že Včeličkovo V zemi hákového kříže je součástí žánrových encyklopedií (Dagmar Mocná: Encyklopedie českých literárních žánrů, Praha: Paseka, 2004, s. 570) nebo pojednání o podobách české literární reportáže (František Schildberger: Podoby české literární reportáže, Brno: Masarykova univerzita, 2020, s. 83–84), zatímco Hejda zůstával bez ohledu na kvality svého textu v kulturní a historické paměti nepřítomen.

Rovněž na Hejdovo zaujetí pro československé pohraničí lze nahlédnout v širší perspektivě a prizmatem dobové atmosféry, tady odbočíme podruhé. Jednak tu byl významný předchůdce, sudetoněmecký politik Wenzel Jaksch (1896–1966), který otiskoval svoje reportáže o zaostalém pohraničí v periodiku Sozialdemokrat (tiskem Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924–1928, Praha: Academia, 2017), jednak F. X. Šalda, jenž vzrušeně reagoval na situaci v pohraničí osídleného německou národnostní menšinou, což nebylo zdaleka běžné, ale změnilo se to v době, kdy ve volbách v pohraničí uspěl Konrad Henlein (1898–1945). V reakci na jeho vystupování a proklamace popsal tamější bídu a dosavadní nezájem Čechů ve svém Zápisníku ve stati „Dvě poznámky politické“: „V německých okresech zuří bída a hlad, jakých tam není ještě pamětníka, bída opravdu katastrofálná, tak strašná, že snad zdecimuje jejich obyvatelstvo. Nezaměstnanost je tam o víc než 250 procent větší než v okresech našich. A vy, čeští lidé, dovedete si představit, že v této situaci drobný lid německý může lnout upřímně k českému státu? Ruku na srdce a řekněte si upřímně; co jste udělali od převratu pro německé kraje české a moravské? (…) Nic nebo skoro nic. Starali jste se nějak o německého dělníka, o německého chalupníčka, o německého řemeslníčka? Usnadnili jste jim nějak život? Ani v nejmenším. Starali jste se upřímně jen o to, aby tam bylo dost českých četníků. Co jiného můžete čekat od těchto lidí, než že se napijí z kalné louže hitlerismu, když jste jim nepodali včas zdravé vody?“ (Šaldův zápisník 7, 1934–1935, s. 54–55)

Historik Petr Koura dále v nové publikaci Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Odbojová činnost. Druhý život (Praha: Pulchra, 2022) připomněl angažmá Vladislava Vančury v iniciativě, jež si kladla za cíl zlepšení úrovně německého obyvatelstva v československém pohraničí. Výzva byla otištěna v Rudém právu dne 27. srpna 1935, a to v době, kdy se prý Vančura začal ze strachu z nastupujících autoritativních režimů znovu názorově přiklánět ke komunistické straně (Koura 2022, s. 31–32). Koura ve své knize další souvislosti neupřesnil, nicméně šlo o článek s názvem „Spisovatelé proti bídě v německých územích“, uvedený následujícími slovy: „Na výzvu pp. prof. dra Zdeňka Nejedlého a dra V. Vančury sešla se v Praze dne 13. srpna t. r. porada, které se zúčastnili čeští intelektuálové, dělníci z pražských velkozávodů a zástupce severočeských dělníků. Tato porada se odnášela k přípravě ankety o zoufalé situaci obyvatelstva v německých oblastech Čech. Po důkladné diskusi byl učiněn návrh, vyslati do okresů libereckého a jabloneckého komisi, složenou z dělníků, spisovatelů a právníků, jejímž úkolem by bylo důkladně studovati poměry v řečených místech. Tato cesta bude podniknuta v polovině září. Sebraný materiál má sloužiti k vyburcování veškeré české veřejnosti a ukázati na zbídačení pracujících vrstev na pomezí ČSR“ (Rudé právo, 27. 8. 1935). Dále bylo upřesněno, že přípravné práce má na starosti užší výbor, s nímž spolupracuje jak V. Vančura, tak JUDr. Rudolf Traub. Součástí textu byl i dopis F. X. Šaldy, který navrhoval vyburcovat „celou širokou veřejnost“ a hlavně vládu. Výsledný apel byl formulován takto: „Kdo nechce dále přihlížeti, jak německé obyvatelstvo ČSR jest v důsledku své bídy odcizováno svým českým spoluobčanům a demokracii, nechť projeví svůj souhlas se zamýšlenou akcí, udá adresu, na kterou by bylo možno zaslati pozvání k dalším schůzím. Podobné dopisy adresujte dru V. Vančurovi, Zbraslav u Prahy“ (Rudé právo, 27. 8. 1935).

Dne 23. října 1935 dále vyšlo v Rudé záři pozoruhodné prohlášení s názvem „Československé veřejnosti!“ Na základě cest do dotčených oblastí byla předestřena tamější katastrofální situace a vysloveno deset nejnaléhavějších požadavků. Spektrum signatářů bylo až překvapivé: O. [!] Vančura, Z. Nejedlý, R. Traub, J. Chochol, K. Čapek, A. Haasová, F. Halas, H. Hecht, J. Honzl, A. Jedlička, Z. Kalandra, J. Kratochvíl, O. Laufer, E. Lešehrad, E. Lewit, H. Malířová, I. Olbracht, E. Pavlovský, M. Pujmanová, M. Součková, M. Vobecká. Ve stejné době ohlašoval deník České slovo, že „začne ve středu dne 30. října uveřejňovat v rubrice ‚Výroba a obchod‘ serii článků o poměrech v pohraničních krajích republiky, především západních a severních Čechách. Autorem článků je dr. Jiří Hejda, který v minulých dnech navštívil tyto průmyslové kraje a vyslechl stížnosti i návrhy, jak by bylo možno bídě v pohraničních krajích alespoň zčásti odpomoci.“ Tomu, že existovaly v této věci některé další iniciativy, by nasvědčovala i závěrečná slova Hejdova novinového seriálu: „Bylo by to ku prospěchu věci, kdyby se podařilo vyloučiti otázky čistě stranické politiky. Ty, bohužel, nejvíce kalí poměry a nedovolují někdy vidět jasně věci, jaké jsou“ (s. 205). O konkrétních výstupech a dopadech „vančurovské“ iniciativy toho mnoho nevíme – i když se historiografie před rokem 1989 „zasloužila“ o její evidenci a propagaci na úkor jiných počinů. Jiří Hejda se v pamětech sice „pochlubil“, že o pohraniční sestavil podrobnou zprávu, kterou rozšířil na konkrétní politická místa, ale výsledkem prý bylo pouze několik děkovných dopisů (Hejda 2020, s. 164).

Ačkoli je ediční záměr svazku poněkud nekoncepční a o reprezentativní průřez z Hejdovy publicistiky zdaleka nejde – nejspíš by bylo bývalo prospělo publikovat samostatně V zemi hákového kříže a vedle toho profilové články z celé jeho novinářské dráhy – vybrané texty mají potenciál silně oslovit: působivým a sugestivním vystižením atmosféry v zemi, která je v sevření propagandy, pod dohledem „uniforem“ a nad níž leží „těžký stín strachu“, neúprosným ekonomickým pohledem na úpadek pohraničí, trpícím průmyslovými krachy, nezaměstnaností, nezájmem Prahy, chabou dopravní infrastrukturou i národnostním neporozuměním a nesmlouvavým poválečným názorem na německý národ a jeho jazyk (Hejda velí vymanit se z německého kulturního zajetí a němčinu nahradit jiným mezinárodním dorozumívacím jazykem, nejlépe angličtinou). Nakonec stačí připomenout závěrečná slova německého cestopisu Jiřího Hejdy: „Přál bych každému – je to přání škodolibé –, kdo není u nás spokojen s demokracií, aby strávil jen několik neděl v Německu. Lidé, kteří u nás na demokracii nadávají, dávají demokracii nepřímo vlastně nejlepší vysvědčení. Tímto vysvědčením je – možnost nadávat. V Německu by nadávat nesměli. (…) Hodnotu demokracie může ocenit jen ten, kdo na vlastní kůži pocítil, co je to ztráta demokracie. V Německu se o tom můžeme přesvědčit“ (s. 135–136). Jen za Německo je možné momentálně dosadit Rusko a s neodbytným pocitem i Maďarsko a Polsko.