Na sklonku roku 2022 vyšel výbor z publicistického díla Jiřího Hejdy V zemi hákového kříže. Německo 1934 / Bída v pohraničí. Československo 1935, který publikovalo nakladatelství Pulchra. Totéž nakladatelství už v roce 2020 připravilo do tisku úplné necenzurované vydání Hejdovy prózy Útěk, o kterém tehdy pojednal Jiří Flaišman i zde v Kanonu.

Nynější kniha, opět edičně připravená Milenou Vojtkovou, sestává ze dvou hlavních oddílů, které byly podle editorky „převzaty z dobových pramenů“ (s. 219): souboru původně v Českém slově otiskovaných a posléze knižně vydaných reportáží V zemi hákového kříže (Praha: Svaz národního osvobození /Knihovna Svazu národního osvobození, sv. 95/, 1934; informaci o tom, že se Hejdova brožura tehdy dočkala dvojího vydání, postrádáme) a sebraných dvanácti článků, které Hejda otiskoval v Českém slově na podzim roku 1935 pod názvem „Bída v pohraničí“ (souhrnně tiskem nevyšly). Doplňkem těchto předválečných textů jsou tři poválečné novinové články vyjadřující Hejdův dobový vztah k němčině a němectví převzaté ze Svobodného slova.

Novinářská kariéra národohospodáře, redaktora a dramatika Jiřího Hejdy (1895–1985) byla velmi bohatá. Za první republiky přispíval do Tribuny, olomouckého Československého denníku, ostravského Moravskoslezského deníku a posléze do vlastního týdeníku Přehled, dále pak do Prager Presse, Přítomnosti, Naší doby, Národního osvobození, Hospodářského rozhledu. Byl též zaměstnán jako reportér soukromé Ústřední tiskové korespondence Aloise Krejčího. Klíčové pro něj bylo působení coby národohospodářského redaktora v Lidových novinách (od roku 1928) a především v Českém slově (1930–1935), novinách Československé strany národně socialistické, a též jako editora tří Hospodářských ročenek Českého slova (1931–1933). Po válce zase psal nejčastěji do Svobodného slova a Peroutkova Dnešku, občasně do Slova národa, popř. slovenských Nových prúdů v našom súčasnom živote. Jeho dráhu novináře nejprve přerušilo podnikové ředitelování v Českomoravské-Kolben-Daněk a vlastní Továrně kuchyňských zařízení a definitivně ukončily únorový převrat, vyloučení ze Syndikátu českých spisovatelů a dlouholeté nespravedlivé uvěznění.

Jiří Hejda se sice profiloval jako hospodářský publicista, nicméně jeho novinové články měly za téměř dvacet let aktivní publicistické práce širší rozptyl. Orientaci v této tvorbě však znesnadňuje to, že dosud neexistuje žádná bibliografie Hejdova díla (předběžný soupis je patrně uložen v archivu rodiny). Doložena je pouze bakalářská práce Hejdovy pravnučky Terezy Böhmové Národohospodář Jiří Hejda jako novinář (2016), přehledová a nekriticky se opírající o Hejdovy paměti (bez potřebného bibliografického soupisu). Úvodní slovo k aktuálnímu výboru jeho autor, historik Libor Svoboda, uzavírá slovy: „Jiří Hejda byl dosud známý hlavně jako autor memoárů a próz. Nyní se zájemci o historii moderních dějin, žurnalistiky a literatury budou moci konečně seznámit i s jeho publicistikou“ (s. 15). Ediční záměr „hejdovského“ svazku přes tuto deklaraci zůstává zastřený. Podle L. Svobody je reportáž V zemi hákového kříže „ukázkou kvalitní a nadčasové žurnalistické práce s vysokou historickou hodnotou“ a „výjimečné dílo československé meziválečné žurnalistiky“, které, ač živě a čtivě napsané, bohužel stejně jako řada jiných Hejdových textů zůstává širší veřejnosti neznámé a je obtížně sehnatelné jen v antikvariátech (s. 14) (sic! – v dnešní době není nutné se spoléhat pouze na antikvariáty, pro přihlášené uživatele ho v kategorii děl nedostupných na trhu zpřístupnila jak Národní knihovna, tak Moravská zemská knihovna). Cyklus tematických novinových článků o pohraničí zase vnímá jako projev Hejdova silně vyvinutého sociálního cítění a jako důkaz jeho pokračujícího zájmu o problematiku hospodářského rozvoje pohraničí a česko-německého soužití, čemuž se Hejda věnoval už ve dvacátých letech, a současně ho hodnotí jako vrchol jeho novinářské dráhy, jíž se zanedlouho vzdal (s. 14–15). Tři zbylé články o němčině byly připojeny jako „dovětek“ k předchozím předválečným textům (s. 218).

Je třeba si přiznat, že Hejdovy čistě národohospodářské články, opřené o analýzy a statistiky, by v současnosti nemělo čtenáři valného smyslu předkládat, neboť ocenění se dnes dočkají patrně jen u užšího odborného publika, a to zejména historiků národního hospodářství. Dejme tomu dobově význačný a pracně sestavovaný čtrnáctidílný seriál „Komu patří československý průmysl?“, vycházející v Přítomnosti v letech 1927–1928 a odkrývající národnostní, rozuměj převážně česko-německé, rozvrstvení kapitálu v podnicích napříč obory a ústící v tezi, že „ať je průmysl český nebo německý, v prvé řadě musí býti československý“ (Přítomnost 5, 1928, č. 8, s. 118), je pro nás z dnešního pohledu až na zajímavé resumé především vyčerpávajícím výčtem.

Časovou platnost mají i další články psané pro Přítomnost nebo Lidové noviny. V tomto ohledu se zvláště německý cestopis vymyká, i když v něm Hejdův věcný rukopis ekonoma také rozpoznáváme. To se odráželo už v některých dobových, veskrze kladných ohlasech: „Spisek je reportáž psaná se vší objektivnosti diváka, který chce vidět jen a jen fakta a nemá v úmyslu zabarvovat je svou zaujatostí. Objektivnost knížky mnohdy až studí a každý z nás by měl raději zaujatý postoj. Leč to jí dodává originálnosti“ (Jar. Tatter in Křesťanská revue 8, 1934, č. 3, s. 85–86). Hejda nebyl „zuřivým“ reportérem, volil strukturovanou výpověď podloženou daty, snažil se o věrné vylíčení toho, co viděl a zažil (s. 29). I první část cyklu o pohraničí uzavírá slovy: „Dnes panuje v tomto kdysi kvetoucím kraji nekonečná bída, kterou nemůže osvětlit lépe než několik číslic“ (s. 142). Na druhou stranu měl Hejda zvláštní smysl pro detail – když například vidí přímou úměru mezi dobrým odbytem dechových nástrojů a rozvojem pochodových kapel polovojenských organizací mládeže (s. 178).

Nemluvíme o tom, že jiné, zejména rané podoby Hejdova novinářství zůstaly opomenuty, ale pokud by kompozice svazku držela přinejmenším tematickou linku česko-německých vztahů a otázek, pak by bylo alespoň vhodné zařadit některé z textů let dvacátých, jak je koneckonců zmiňuje L. Svoboda, nebo poválečné články týkající se pohraničí, jemuž se Hejda sice nevěnoval takovým způsobem jako například reportér Michal Mareš (1893–1971), ale nepouštěl ho ze zřetele (srov. „Odsun Němců a naše výroba“, Dnešek, 18. 4. 1946; „Stěhování národů“, Svobodné slovo, 19. 10. 1946; „Pohraničí a pozemková reforma“, Svobodné slovo, 11. 1. 1947). Takto lze uspořádání jen těžko porozumět.

Určité rozpaky vzbuzuje i redakční práce, již obecně znesnadňuje Hejdovo novinářské kolísání zápisu názvů německých (měst, institucí apod.) a jejich počeštěných variant, což vyvolává řadu pravopisných nesrovnalostí. Při čtení registrujeme Stuttgart i Štutgart, ale také jak Říšskou banku, tak říšskou banku. Otázka psaní velkých písmen je vůbec problematická – v textu jsou v rozporu se současnými jazykovými doporučeními zachovány formy Třetí říše i Hitlerovec; vedle toho se objevují další nesprávná znění typu ulice Pod lipami, bavorské Alpy, Fordka, Belzebub, dále Čínská zeď a nakonec němečtí Židé i židé. Zápis některých místních jmen je přímo chybný: Strickerhauser (v orig. správně Strickerhäuser) nebo Märkisches museum (v orig. správně Märkisches Museum). Jinde Hejda píše o Karinshallu, ale šlo o Carinhall, o herečce Hansi Bergové, ve skutečnosti Burgové, Köstliner Strasse je reálně Kösliner Strasse, Wagnerova esej se nazývá Das Judenthum in der Musik, ne Das Judentum in der Musik, neexistoval list Völkische Beobachter, ale Völkischer Beobachter, tisková agentura nebyla Deutsches Nachrichten Bureau, nýbrž Deutsches Nachrichtenbüro, továrna nenesla název Ignac Rösler, ale Ignaz Rösler, ekonom Phillipowich se jmenoval Philippovich atd. Tyto Hejdovy zjevné omyly neměly být přehlédnuty. Některé jevy zůstaly sjednoceny v rámci textových oddílů, ale nikoli v celé knize – například psaní desetinných čísel (dělení tečkou i čárkou). Jinde registrujeme chybějící počáteční uvozovky u citátu (s. 134, v orig. správně), ale i drobné textové odchylky vzniklé při přepisu (Dostavíte > Dostavte, s. 52, název kapitoly Jak zde žijí dělníci > Jak žijí dělníci, s. 95). Mnohé reálie by s odstupem desítek let potřebovaly faktické vysvětlivky – neznalost některých z nich komplikovala (nejen) zápis kurzívy, například ve větě „Právě dostávám do rukou Holtzův štvavý Fridericus…“ (s. 129) Fridericus byl nacionalistický, antisemitský týdeník.

Jistěže to rozsah svazku neumožňoval, ale pro zvídavé čtenáře by nebylo od věci také Hejdovy texty ze třicátých let více kontextualizovat a postihnout některé politické a společenské souvislosti. L. Svoboda výstižně upozorňuje na prvorepublikový zájem o cesty do Sovětského svazu – to se ostatně promítá i do současného badatelského zájmu zacíleného tímto směrem (srov. Jana Davidová Glogarová – Jaroslav David: Obrazy z cest do země Sovětů. České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968, Brno: Host, 2017; Kateřina Šimová a kol.: Cesty do utopie. Sovětské Rusko ve svědectví meziválečných intelektuálů, Praha: Prostor, 2018), Německu, kde se v roce 1933 stal Adolf Hitler říšským kancléřem a rozpoutala se série nedemokratických a cenzurních opatření včetně biblioklasmu a osobních útoků, nezřídka s tragickými následky, se tak detailní pozornosti nedostávalo. V tom podle L. Svobody představuje knížka V zemi hákového kříže „ojedinělou výjimku“ (s. 8). Zde si dovolíme první odbočku.

(Dokončení příště)