Motto: Zpětná vazba je nejvíc, co můžete dostat… (Karolína Zoe Meixnerová)
Instagramerka Karolína Zoe Meixnerová loni vydala v nakladatelství CooBoo (které se specializuje především na young adult) Průvodce literární hysterií 19. století. Heslo knihy zní: „Literatura je sexy, zamilujme si ji společně!“ a jde o vyprávěnky ze života známých spisovatelů 19. století (autorka ho celé pokládá za období národního obrození). Adresátem mají být mladí lidé, žáci a studenti, které nudí tradiční školní výklad.
Meixnerová si myslí, že tím, co dělá, nikomu neubližuje (viz její rozhovory do médií), ale to je omyl. Dokonale se totiž míjí s výstupy a cíli vzdělávání: svým konáním vyvolává dojem, že předmětem literatury (literární výchovy) nejsou literární díla, ale životopisy autorů. Meixnerová sice v úvodu tvrdí, že „za autory by vždy měla promlouvat tvorba,“ ale sama se následně věnuje především pikanteriím ze života tvůrců. A jestliže se čtenáři uzavírá dohodu, že po každé její kapitole by si měli přečíst dílo od některého z pojednávaných autorů, nad výběrem, ale především charakteristikami knih, „o kterých se ve školách neučí“ (Úvodem), zůstává rozum stát: například „Pekla zplozenci by vás mohli bavit“ (s. 55) nebo „Rok na vsi, který je sice sakra dlouhý, ale dostatečně akční na to, abyste mu dali čtenářskou šanci“ (s. 175). Výsledným čtenářským produktem její knihy tedy má být student, který si na základě cool vyprávění o tom, jak Tyl „Kolára zmasakroval do kuličky a celou šarvátku završil tím, že ho skopl z jeviště“ (s. 55), rozhodne přečíst Kolárovy Pekla zplozence a bude o nich vědět, že ho bavily nebo nebavily.
Meixnerová se prezentuje jako popularizátorka, nikoli vědkyně (každý si dělejme, co umíme, říká: vědci vědu, já popularizaci). Popularizovat by však měl někdo, kdo tomu, co popularizuje, rozumí, ideálně se tomu sám odborně věnuje. Meixnerová ale ani nepopularizuje, dokonce ani nebulvarizuje, jak by si snad sama mohla myslet, pouze rozmělňuje už popularizované.
Autorka je přesvědčena, že „nabízí kvalitní odrazový můstek“ (Úvodem). V čem ale tato kvalita spočívá? Pomiňme správnost údajů, myšlenkové lapsy nebo překlepy atd. (doporučím třeba úvodní odstavec oddílu Už to někdo padělejte, krucinál! z kapitoly Spory o Rukopisy) a zaměřme se na samotný postup její práce. Ten je následovný: z nějakého už hotového popularizačního materiálu vyrobit další.
Autorka v seznamu literatury uvádí Toulky českou minulostí (citovaný díl sice zjevně nepoužila, protože ten zrovna pojednává o české hudbě). Na základě této knižní série vysílá Český rozhlas nekonečný stejnojmenný pořad, takže to, co autorka předkládá jako Literární hysterii 19. století, si lze už dávno přečíst nebo poslechnout, rozdíly opravdu nejsou zásadní. Kromě hodnoty: Toulky stojí nad Hysterií výš. Například šestý díl Toulek o Tylovi: „Netušil, když se pro to jako ani ne jedenadvacetiletý rozhodl, jak tvrdě zaplatí“ (s. 136). Meixnerová to má potřebu „literárně“ vyšperkovat (o jejích literárních ambicích svědčí i bonus knihy v podobě „dvou fiktivních povídek, které tě vtáhnou do centra dění“ – viz Úvodem): „Ve svých jednadvaceti letech totiž vůbec netušil, že ho jeho rozhodnutí přivede na šílenou životní horskou dráhu, ze které se mu nejednou protočí žaludek a nesčetněkrát upadne do mdlob. I když je stav beztíže sebevíc lákavý, dnes víme, že si měl dát radši cukrkandl a vyrazit na řetízkáč“ (s. 50).
V některých kapitolách tato odvozenost ještě graduje: například kapitolu o RKZ autorka vyrábí z několika dílů Toulek, které se samy už opírají o popularizaci Miroslava Ivanova. Přitom zrovna o Rukopisech vyšlo v posledních letech několik publikací a autor, který za nimi stojí a problému se léta věnuje, o nich napsal i popularizující brožurku.
Vydání Literární hysterie nepřipomíná standardní přípravu popularizační publikace (byť nakladatelství CooBoo spadá pod Albatros Media), které byla věnována náležitá péče. Není zcela jasné, kdo ji posvětil a doporučil z odborného hlediska – lektoři uvedeni nejsou, odbornou redaktorkou za nakladatelství byla Adéla Michalíková, Meixnerová za „odborný dohled“ dále děkuje Sylvii Hasalíkové, jejíž způsobilost k této činnosti lze posoudit zde.
Odkrývá-li Meixnerová zákulisí života literátů, zcela správně také soudí, že by její fandy zajímalo i něco z jejího soukromí. V Poděkování (a v médiích) se vyznává z platonické lásky ke svému bývalému učiteli, docentu Václavu Vaňkovi (kterému tím jistě udělala velikou radost). Ten jí u zkoušky prý řekl, že „není moc inteligentní“, což ji nezlomilo, nýbrž nakoplo. Škoda, že své trauma a vzplanutí neřešila jinak než uvedenou knihou!