Snad je to jen zdání, ale vypadá to někdy už, že v určitých oblastech odborného psaní nadešel u nás soumrak redigování. Na základě malé, důsledně anonymizované ankety tu podávám vzorek pokynů, kterými někteří časopisečtí redaktoři navigují autory zadaných textů. V komentářích k upravovanému článku tak akademický spisovatel čte např. následující povely: „Jinak“ – „Konkrétněji?“ – „Lépe!“ – „Možná bez hodnotících adjektiv?“ – „Ideálně přeformulovat“ – „Asi nadbytečné, šlo by zjednodušit?“

Jak by se asi zachoval kadeřník, kdyby při obligátní finální prohlídce hotového účesu zákazník setrval na konstatování, že by si frizúru představoval jaksi „odlišně“? Při veškeré snaze vyhovět přání jeden neví, jak má vlastně reagovat. Těžko si prostě představit činnost, u níž by takovéto instrukce bylo možné brát vážně. Důvodem dnešního stavu redakce v některých vědeckých časopisech jistě může být všeobecná přetíženost, u studií třeba spoléhání na lektory, ale důsledkem jsou začasté texty, které říkají špatně a mnohdy něco jiného, nežli autor chtěl (příklady podáme snad jindy).

A osobní – tentokrát opačná – zkušenost nakonec: Před několika lety oslovil autora těchto řádků Karel Palek, že by s ním něco projednal. Na schůzce mi předložil nedávno tištěný text s množstvím rukou vepsaných redakčních poznámek. Několik hodin jsme pak jednali nad formulacemi. Při vší absurdnosti prověřování sentencí v již publikovaném textu, s nímž již přeci nešlo hnout, a přes mučivý pocit studu a nedostatečnosti, poukázal redaktor k slabinám textu a současně nabídl možnosti, jak se s nimi vyrovnat. To byla redakce!