V adventním čase se oprosťme od žhavých aktualit a věnujme pozornost nějaké odlehlejší literárněhistorické látce, například této: Jiří Weil napsal v letech 1945–1948 několik textů o svém bývalém příteli, redakčním kolegovi a stranickém soudruhovi. Nejdůsažnější je zřejmě brožura Vzpomínky na Julia Fučíka, kterou po časopisecké publikaci v týdeníku Lidová kultura od listopadu 1946 do ledna 1947 vydalo nakladatelské družstvo Dílo koncem roku 1947 (recenze na knížku pocházejí v zásadě z časového rozmezí od prosince 1947 do února 1948).

Brožura vyšla jako 6. svazek edice Malá řada Živých dokumentů, kterou řídil Jiří Kolář. Portrét J. Fučíka, umístěný jako frontispice, nakreslil František Hudeček, obálku navrhl a graficky upravil František Gross. První knižní práce o novináři, jehož kult mezi léty 1948–1989 nelze srovnat se zbožňováním žádného z domácích komunistických činovníků, tak nebyla výrobně v režii účelového zařízení KSČ, nýbrž se o její vypravení – z hlediska následného politického a kulturního teroru dosti paradoxně – zasloužili členové Skupiny 42.

Z mnoha faset této knížečky se zastavme u pasáže, v níž Weil líčí jeden z Fučíkových skutků, jehož „mravní a politická cena byla veliká“: „Dne sedmého listopadu, ve výročí Říjnové revoluce, vystoupil Fučík veřejně v Klubu umělců a pronesl řeč o významu proletářské revoluce. Byla to snad jediná veřejná oslava v Praze škrcené německými okupanty. V klidné a dobře zdůvodněné řeči dokazoval Fučík (bylo to v době po pádu Francie a před nacistickým přepadením Sovětského svazu), že revoluční Rusko je hlavní záštitou pracujících celého světa, že vstoupí v konečné fázi války do boje, aby vysvobodilo lid obsazených zemí z fašistické hrůzovlády“ (s. 35 původního vydání; v připravovaném třetím dílu Weilovy publicistiky z let 1938–1959, jejž nakladatelství Triáda chystá jako 8. svazek Spisů J. W., je úryvek na s. 153).

Ze souvislostí, mezi něž Weil událost zasazuje, tedy vyplývá, že Fučíkova řeč o Rusku coby záštitě pracujících celého světa byla proslovena 7. listopadu 1940 (nacisté obsadili Paříž 14. 6. 1940 a na Sovětský svaz zaútočili 22. 6. 1941). Na tak pokročilé stadium německé okupace Čech a Moravy se ovšem takový skutek jeví přece jen jako poněkud nadsazený, mimo jiné i proto, že Weilova knížka nevznikala jako součást budování komunistického mýtu o Fučíkovi, nýbrž jako osobní svědectví, jehož proklamovaným cílem bylo bývalého přítele naopak co nejvíce polidštit.

Rozsáhlá literatura předmětu Fučíkovu řeč neregistruje – možná proto, že zamlčovány byly samy Weilovy vzpomínky. Ale ani tam, kde knížka z roku 1947 ignorována nebyla (např. ve sborníku Milenec života, jejž uspořádal A. Kusák v roce 1962), se o Fučíkově poctě bolševické revoluci v okupované Praze nic neříká. Výjimkou je kniha s týmž titulem jako Weilova brožura. Její autorka, vdova po novináři a redaktorovi, Gusta Fučíková, ji ve Státním nakladatelství politické literatury vydala v roce 1961 (a podruhé v roce 1973, kdy se nakladatelství jmenovalo trochu cynicky, tak jako už v letech 1945–1952, Svoboda). Listopadový výstup v Klubu umělců přitom implicite datovala o rok dříve, neboť jej rámovala líčením pobytu v jihočeské Chotiměři, kde s „Julou“ přebývala v domě manželových rodičů od května 1939 do července 1940, a jednorázový výjezd do Prahy v textu zdůvodnila právě listopadovým výročím.

To by samo o sobě ještě nemuselo nic znamenat. Gusta Fučíková se až do své smrti (1987) na prvním místě přede všemi podílela na vybudování a udržování ústředního mýtu. Své svědectví stylizovala jako závazný obraz o Fučíkovi, s vědomím, že v dané době k němu nebude připuštěna alternativa. (O Weilovi nepadlo v jejích vzpomínkách ani slovo, autor se vynořil až v její druhé knize, Život s Juliem Fučíkem [Svoboda 1971], která líčila období, jež první publikaci chronologicky předcházelo.)

Jiří Weil oproti vdově po Fučíkovi nezastupoval žádný politický sekretariát, jeho cílem nebylo šířit prefabrikovaná fakta. Přesto lze dataci Gusty Fučíkové opatrně dát přednost, a to nejen kvůli množství detailů z podzimu a zimy 1939/40, které v jejích vzpomínkách obklopují pražskou návštěvu v Klubu umělců, ale i proto, že autorka v knize popsala dosti podrobně manželovu činnost o dalších dvou výročích tzv. Říjnové revoluce. K 7. 11. 1940 sepsal pro dětský měsíčník Roj jinotajný článek Tři dny v kalendáři (článek také v Roji pod pseudonymem P. Černý vyšel) a o rok později už coby spolupracovník druhého ilegálního ÚV KSČ požádal svou ženu, aby v nuselském bytě manželů Jelínkových (kde on sám byl o necelý půlrok později zatčen) stenografovala podle vysílání moskevského rozhlasu Stalinův projev, jejž následně otiskl v ilegálním Rudém právu (v knižní edici dokumentů Rudé právo 1939–1945 [Svoboda 1971] pak skutečně na s. 248–252).

Takové dobrodružství. Všechno je téměř obráceně: Autor, který myslí na popraveného přítele a nepostupuje konjunkturálně, se při svém vzpomínání pravděpodobně splete. Autorka mající na utváření paměti o manželovi monopol a vyrábějící kolem jeho života a díla houstnoucí mlhu vydá o jednotlivině detail tak ostrý, že bude zřejmě pravdivý. Julius Fučík tedy věštil zapojení Sovětského svazu do války asi už v roce 1939. Že oproti jeho předpokladu nešlo o „konečnou fázi“ tehdejšího boje, je věc jiná.