Český rozhlas zařadil do svého vysílání reprízu dramatizace románu Anny Bolavé Ke dnu. Shodou okolností týden před odvysíláním prvního dílu vyšel autorce nový román Vypravěč. Souběh těchto událostí podnítil Ranní Mozaiku stanice Vltava k tomu, aby spisovatelku na 20. října pozvala k živému vstupu. Na úvod krátkého rozhovoru redakce pustila do éteru úryvek z dramatizace.

Román Ke dnu i jeho rozhlasová dramatizace začínají textem bulvární novinové zprávy, kterou na svém počítači smolí začínající regionální novinář Málek. Série novinových článků, v níž si Málek stále více vymýšlí, působí v ději jako spouštěč řady nedorozumění, podezřívání a osobních útoků. Redakce Mozaiky jako ukázku z románu odvysílala právě jenom tu bulvární zprávu – nenapadlo jí provést střih aspoň o větu dál, aby bylo posluchačům jasné, že to, co slyší, není pásmo vypravěče, nýbrž fiktivní citát. Moderátorka tento lapsus korunovala emfatickým komentářem, že „mráz běhá po zádech“ a že všichni ve studiu „poslouchali se zatajeným dechem“.

Městská část Praha 2 koncem loňského roku rozhodla o rekonstrukci „vodního prvku“ v sadech Svatopluka Čecha, v těsném sousedství spisovatelovy sochy. Součástí stavebního záměru byl také nápad umístit na dno bazénu nějaký úryvek z Čechova díla. Informace o tomto záměru byla na jaře otištěna v radničním zpravodaji, a to včetně vybraných veršů: investor zvolil druhý Etherein sonet z Pravého výletu pana Broučka do Měsíce a jeho text, z velké části pravopisně archaický a plný literních chyb, patrně stáhl odněkud z internetu.

Byv na tragickou neodbornost tohoto výběru upozorněn, předal zodpovědný radní věc k vyřešení svým podřízeným. Ti svolili, že si nechají doporučit jiný, pro Čechovu poetiku reprezentativní, pro veřejnou prezentaci v současném kulturním prostředí vhodnější a formálně bezchybný text, ale jak se nakonec ukázalo, býval by to musel být opět sonet: z technických důvodů nebylo možno hýbat s vertikálním (lze-li toto adjektivum použít o textu přivrtaném na dno brouzdaliště) rozmístěním veršů. Od letošního léta se tak děti, vystaveny kamennému pohledu Svatopluka Čecha, mohou ráchat nad Ethereiným sonetem. Napsal bych optimisticky, že si přitom možná hrají na „vichrem letící zebru“ nebo že se do brouzdaliště „noří pro čarovný korál“ – kdybych si nebyl jist, že básni vůbec nerozumějí. Dílčí posun k lepšímu nastal pouze ve věci podoby výsledného textu: namísto internetového paskvilu obdržel investor text edičně upravený, v němž nakonec dokázal napáchat pouhé dvě chyby: jednu v čárkové interpunkci a jednu v psaní přejatého slova.

Zdá se, že veřejní činitelé postrádají schopnost elementární interpretace smyslu uměleckého textu a že o tom nevědí. Autorům, které chtějí propagovat, prokazují medvědí službu, když jejich dílo reprezentují ukázkami zamýšlenými jako karikatura a vytržením z kontextu zabraňují publiku v tom, aby karikaturní povahu těchto ukázek odhalilo. Anna Bolavá se pro posluchače Mozaiky stává šikovnou bulvární novinářkou a Svatopluk Čech pro návštěvníky parku sentimentálním měsíčanem. A kulturní publicisté i komunální politikové mají radost z dobře odvedené práce.