„Kulturní čtrnáctideník“ A2 věnoval ve svém 9. čísle z 27. 4. 2022 hned dvě stati Angele Davisové. Čtenáři důchodového věku, pamatující si možná ještě novinové titulky typu „Angela Davisová – symbol pokroku a postrach reakce“, jimiž byly opatřovány články v týdenících, jež vydával Ústřední výbor KSČ, mohou proto v tuto chvíli ve čtení ustat a věnovat se užitečnější činnosti; toto je propedeutika pro ročníky narozené cca po roce 2000.
Nejdřív citáty z obou textů našeho čtrnáctideníku, které se vážou k dějům na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kdy se paní Davisová proslavila: „…měla za sebou vyhazov z postu profesorky filosofie na University of California v Los Angeles pro své členství v Komunistické straně USA a také obvinění z vraždy a dalších trestných činů spojených s kauzou Soledad Brothers. Následovala doba skrývání a nákupů paruk a po jejím zadržení FBI skoro dvouletá vazba, ukončená v červnu 1972 zproštěním viny ve všech bodech obžaloby.“
Druhý citát: „V roce 1969 byla Davis [v časopise nepřechylují] na nátlak tehdejšího kalifornského guvernéra a pozdějšího prezidenta Ronalda Reagana vyhozena z Kalifornské univerzity v Berkeley. Následně byla pro podezření z účasti na akci ozbrojené radikální skupiny zatčena a strávila šestnáct měsíců ve vězení.“
Všechno z toho je pravda, nesedí jen domicil v Berkeley z druhého citátu. Davisová vyučovala opravdu, jak se praví v citátu prvním, na UCLA (ne však jako profesorka, nýbrž jako odborná asistentka). Trochu nepřesné je to ještě s tím Reaganem. Guvernér sice na podzim 1969 na správní radu univerzity kvůli nepokrytému politickému protiamerickému angažmá Davisové skutečně tlačil, ale soud rozhodl, že výpověď založená jen na politických důvodech je protiprávní, a paní asistentka se na své místo mohla vrátit. Správní rada ji vyhodila až o necelý rok později, když vyšlo najevo, že Davisová při výuce filosofie soustavně viní správní radu univerzity z vraždění demonstrantů při studentských nepokojích v květnu 1969 (policie tehdy za dodnes nevyjasněných okolností zastřelila jednoho studenta).
Soustřeďme se však na obraz mučednice a rasistického amerického establishmentu, tedy na to, co se vyjadřuje obraty jako „obvinění z vraždy a dalších trestných činů“, „pro podezření z účasti na akci ozbrojené radikální skupiny“ a „zproštění viny ve všech bodech obžaloby“.
Angela Davisová se kamarádila s bratry Jacksonovými. Sedmnáctiletý Jonathan jí dělal něco jako osobního strážce, o dvanáct let starší George byl internován v kalifornské věznici Soledad (předtím, v San Quentinu, se kromě studia tzv. politické ekonomie věnoval dalším kratochvílím, např. coby člen Strany Černých panterů založil militantní marxistickou frakci Black Guerilla Family).
Během vězeňské vzpoury v lednu 1970 byl George spolu s dalšími dvěma spoluvězni obviněn z vraždy bílého dozorce. V srpnu 1970 vtrhl ozbrojený Jonathan do soudní síně v (severněji položené) Marin County, osvobodil tři vězně a jako rukojmí vzal soudce Harolda Haleyho s úmyslem dostat z vězení i svého bratra. Při útěku ze soudní budovy byli všichni včetně soudce v přestřelce s policií zabiti. Angela Davisová s tím vším měla společné jen to, že Jacksonovy zbraně byly registrovány právě na ni.
Porota složená výhradně z bělochů ji v červnu 1972 zprostila obvinění ne proto, že by filosofka byla nevinná jako lilium, nýbrž proto, že prokazatelné vlastnictví zbraní použitých při přepadení neshledala jako dostatečný důkaz pro účast na spiknutí. Poté co se paní Davisová po takovém teroru dala na návštěvách u Fidela Castra, Leonida Brežněva nebo Ericha Honeckera trochu dohromady, vrátila se do akademického provozu a od poloviny sedmdesátých let vyučovala na nejrůznějších univerzitách (převážně v Kalifornii) až do svého penzionování v roce 2008.
Když byla Angela po svém propuštění v roce 1972 oslovena českými exulanty s prosbou, aby se solidarizovala s politickými vězni v Československu, odmítla to dosti jasně („Dostali, co si zasloužili“). Autoři obou článků v A2 se tento robustní postoj snaží poněkud uhladit („mohlo to být dáno neznalostí československých reálií“, „byla disciplinovanou členkou Komunistické strany USA, která plně podporovala sovětskou okupaci Československa“, „tento pragmatismus těžko může nevyvolávat v českém prostředí přinejmenším rozpaky a často i hořkou pachuť“). Proč ty okolky? Nebylo by upřímnější dát naplno průchod otevřeným sympatiím vůči takovému symbolu pokroku, resp. postrachu reakce?