Polemika není dialog, je osobní od samého začátku a nemá příliš smysl zkoumat ji jako žánr. Polemika rozhodně není dialog v tom smyslu, že by se její účastníci snažili něčeho dobrat společně. Polemika ale není dialog dokonce ani v tom smyslu, že by se jeden její účastník pokoušel toho druhého o něčem přesvědčit. Za dialog ji můžeme považovat tehdy, když přijmeme pro mnohé ovšem stěží přijatelnou tezi Karla Hausenblase, že dialog není jeden text, ale komplex textů (komunikátů), tedy že repliky jednoho polemizujícího tvoří dohromady jeden text, charakterizovaný jednotou autora, stylu a smyslu, a repliky jeho oponenta text druhý.

Ve svém článku věnovaném Šaldovým polemickým textům jsem navrhl nahlížet polemiku jako hádku před třetím, čtenáři. Právě ty a nikoli oponenta se účastníci polemiky snaží přesvědčit, u nich se dožadují porozumění. A jen oni mají šanci polemiku nahlédnout jako celek, který má nějaký smysl. Přisoudit probíhající polemice smysl se někdy pokoušejí i ti její vedlejší aktéři, kteří se snaží vzít v úvahu argumenty obou stran. Nahlédnout polemiku jako celek a přisoudit jí nějaký smysl mají pak za úkol ti, kteří ji analyzují s časovým odstupem.

Polemika je osobní z podstaty věci, není to „střetávání více či méně odlišných postojů, názorů, interpretací“ (Cesty polemiky, s. 11), ale střetávání nositelů těchto postojů, názorů. To se rozumí samo sebou, ale není to banální. Lidé totiž polemizují tehdy, když se jich daný předmět nebo osoba nějak dotýká, když chtějí prosadit svou představu o tom, jak má vypadat umění, jak se má dělat věda, kdo by umění, vědu nebo politiku dělat neměl atd. Výroky typu musím se ozvat, nechtěl jsem, ale musím reagovat tak rozhodně nejsou jen rétorickou figurou.

Když se říká, že se nějaká polemika stala osobní, znamená to tedy jen to, že se z jejich účastníků stane téma polemiky. V této souvislosti je obvykle věnována pozornost především tematizaci osoby oponenta, ironizaci jeho výroků či urážkám. Neméně často ale – a pro období, které Luboš ve své knize analyzuje, to platí vrchovatě – účastníci polemiky mluví o sobě samých, o tom, co udělali či neudělali, jací jsou či nejsou.

Účastníci dialogu principiálně předpokládají, že s druhými víceméně sdílejí jazyk, že si i jinak víceméně rozumějí, a že se tedy lze domluvit. Pokud se ukáže, že tomu tak není, mají tendenci to sami u sebe či společně řešit, posluchač si ověřuje, jestli rozuměl dobře, mluvčí svou repliku přeformuluje atd. V polemice je tomu jinak. Nerozumění, tj. neochota a někdy i neschopnost akceptovat či alespoň vzít v úvahu názor druhého, stojí na jejím počátku a – to je ještě důležitější – polemizující počítají s tím, že si nebudou rozumět ani na jejím konci. Jsou si však vědomi, že komunikace založená na neporozumění nemůže být příliš úspěšná, ale vinu za porušování výše popsaných principů dialogu přičítají výlučně nebo téměř výlučně oponentově intelektuální či morální nedostatečnosti. Tomu, že jim nerozumí, nechce rozumět, úmyslně rozumí špatně atd. Nemohu se opřít o data, ale řekl bych, že věty typu to jsem špatně pochopil nebo to jsem neformuloval přesně se v polemikách vyskytují jen zřídka.

Luboš na několika místech píše o zacyklení polemiky. Myslím, že je možné jít ještě dál a zacyklenost označit za jeden z rysů polemiky jako žánru. K zacyklení totiž dochází nutně. Pokud totiž polemizující neužívají oponentovy repliky jako možný korektiv, nijak je, třeba kriticky, nerozvíjejí, nezbývá jim než variovat to, co už řekli, a/nebo mluvit o oponentovi a o sobě. Případně tematizovat samo polemizování či porušování jeho pravidel, což je jen jiný způsob, jak ovládnout metarovinu interakce. K zacyklení přispívá konečně i to, že polemiku je třeba vyhrát, mít poslední slovo. Nenapsat další text znamená – alespoň z pohledu oponenta – prohrát, ukončit svůj text konstatováním, že jsem s oponentem hotov nebo že už není o čem mluvit, často nestačí. Jak totiž ukazuje Šaldův nekrolog Arnošta Procházky, polemizovat lze až za hrob.

Polemiky jsou osobní, zacyklují se, ale nejsou samoúčelné. Na nejobecnější rovině do nich lidé vstupují proto, že někdy nemohou to, oč jim jde, prosadit jinak než v konfliktu s  druhými. Konkrétněji pak proto:

– že mohou své názory formulovat ostřeji, než jim to dovolují jiné žánry.

– že se snaží – na symbolické rovině, ale někdy i v realitě – eliminovat názory, případně i jejich nositele, s nimiž nesouhlasí, považují je za překážku vývoje atd.

– že jim to umožňuje vytvořit kolem sebe společenství lidí se stejnými názory, postoji, již existující společenství upevnit, případně pro danou věc získat další.

K realizaci všech těchto komunikačních záměrů však polemizující potřebuje oponenta spíš jako instrument než jako komunikačního partnera, nemusí mluvit s ním, stačí mu mluvit o něm a za něho.

Pro to, že nemá příliš smysl analyzovat polemiku jako žánr, lze uvést přinejmenším následující argumenty.

Bylo by sice možné uvažovat o tom, že polemiku od diskuse, sporu či kritiky odlišuje tematizace druhého i sama sebe, frekvence metatextových a metařečových vyjádření, tedy výroků o tom, co a jak druhý řekl, co tím myslel, ale hranice mezi těmito žánry rozhodně nejsou ostré. A především – jak by řekli stoupenci entometodologie – důležité je, jak konkrétní texty chápou sami aktéři, tj. hlavní i vedlejší účastníci dané interakce a jejich čtenáři. Případy, kdy je nějaký text interpretován jako polemika, ač tak nebyl pisatelem míněn, a naopak (to platí zvláště pro texty polemizující s veřejným míněním), totiž nejsou zdaleka výjimečné.

Druhým, důležitějším argumentem pro to, že literárněhistorický přístup k polemice je nosnější než přístup genologický, je, že relativně vyčerpávající charakteristiku tohoto žánru, tj. popis typických prostředků a postupů, lze podat jen na základě analýzy jednotlivých textů, např. Šaldových příspěvků v polemikách s různými autory, tedy že není třeba polemiku analyzovat jako to, čím je, tedy jako komplexní komunikační událost.

Třetím a nejpádnějším argumentem je Lubošova kniha. Kdyby totiž dané polemiky analyzoval jen jako žánr,

– nemohl by ukázat, jaký smysl měly jednotlivé polemiky jako celek, tedy že sloužily jako nástroj prosazování (nejen) estetických názorů a postojů, řešení mezigeneračních sporů a v neposlední řadě i jako nástroj ve sporech osobních.

– nemohl by polemiky ukázat jako součást literárního provozu. Tedy to, že jejich důležitým aktérem jsou redakce časopisů, které rozhodují o tom, zda polemický text otisknou a jak dlouho bude daná polemika pokračovat. Machar, Šalda, Procházka nebo Karásek nesporně byli polemičtí bohatýři, ale ani oni by nejspíš nemohli polemizovat tolik, kdyby jejich texty nevycházely nekorigované na obálce, takže nezabíraly místo a nevyžadovaly redakční zpracování.

– nemusel by pečlivě rekonstruovat historický kontext, tzn. klást si otázky, co dané polemice předcházelo, proč a s kým její aktéři polemizovali. A také proč spolu někteří polemizovali opakovaně – v této souvislosti považuju za velmi nosný Lubošův pojem paměť polemiky.

– nemusel by se zabývat skrytými vrstvami dobových polemik, korespondencí jejich přímých i nepřímých aktérů. A to by byla velká škoda, protože bychom se mj. nedozvěděli, jak někteří aktéři komentovali průběh dané polemiky, že se radili s podobně smýšlejícími.

– a už vůbec by se nemusel zabývat příspěvky komentujícími analyzované polemiky v dobových humoristických časopisech. Tím by ale zůstala stranou skutečnost, že součástí komplexu komunikátů, kterým polemika je, mohou být i texty, které bychom z hlediska žánru za polemiku nejspíš neoznačili a/nebo které jsou vlastně reakcemi publika, před kterým se polemika odehrává.

Bylo jistě možné uvést ještě další přednosti literárněhistorického přístupu k polemice, ale myslím, že to není nutné.

O to, abych zde promluvil, jsem byl požádán jako Lubošův přítel a jako autor článku o polemice, ale já jsem zde také jako pamětník. O aféře anonymních dopisů jsem totiž od našeho autora slyšel poprvé v bufetu univerzitní knihovny někdy v polovině devadesátých let. A i proto jsem rád, že je tu dnes kniha, jakou by – a to včetně toho, jak je vypravená – chtěl mít vydanou každý.

Prosloveno při uvedení procházkovské edice a monografie Luboše Merhauta Cesty polemiky v knihkupectví-kavárně-vinotéce Božská lahvice v Bílkově ulici č. 6 dne 1. 3. 2022.