Přinášíme (téměř doslovný) záznam rozmluvy redaktorů Kanonu nad nedávno vydaným novým svazkem Spisů Josefa Škvoreckého (sv. 42), který v ediční úpravě Michala Přibáně a s doslovem Aleny Přibáňové přinesl autorovy pozdní prózy Povídky z Rajského údolí a Pulchra (Praha, Books and Cards 2021):
[…]
JF: Zalistoval jsem tuhle tím novým Škvoreckým a vidím, že došlo k jedné změně. Proč jsi, Michaeli, prosím tě, opustil redakční radu Škvoreckého Spisů?
MŠ: Neopustil, prostě jsem zmizel. Když se na konci správného akčního filmu The Rock (1996), po svržení zničující nálože na Alcatraz, ptá postava ředitele FBI nevěřícně hrdiny snímku, jehož hraje Nicolas Cage, zda se člověk může opravdu vypařit, sdělí mu Cage v roli zvláštního agenta-chemika, že jako může, a ředitel mu to věří. Diváci ale vědí, že je to mystifikace, že Nicolas kryje ďábelské zmizení druhé hlavní postavy, Seana Conneryho, na nějž měla FBI spadeno. – Já ovšem nezmizel z vydavatelského týmu Spisů Josefa Škvoreckého fiktivně, nýbrž doopravdy. Fakticky jsem se vypařil. Nemůže za to přehřátá plazma, stačilo zjevně tlačítko „delete“.
JF: Takže ze sestavy Václav Krištof – Michal Přibáň – Michael Špirit, uváděné v tiráži Spisů cca posledních patnáct let, jsi zmizel jako Sean Connery. To ti o tom nikdo neřekl?
MŠ: Rád bych se vyhnul zjednodušující odpovědi, fakt bych se nechtěl nikoho dotknout, ale jiné slovo na tu otázku najít neumím: Ne.
MK: Nějak mi to vypadlo nebo jsem to nikdy nevěděl, ale zeptám se: Jak vlastně došlo kdysi k ustavení redakční rady Spisů? Nejprve je řídil jen Vladimír Justl?
MŠ: Ano, tak to stojí na tirážovém listu od prvního svazku. Spisy Josefa Škvoreckého jsou projevem radostných očekávání kultury osvobozené od cenzury, jak se utvářela, nebo spíš vyvřela v prvních letech po zhroucení komunismu 1990–1991. Je to na hrozně zajímavé, ale dlouhé povídání. Všechno to mělo poněkud improvizovaný až spontánní vývoj. Zjednodušeně se dá říct, že v Odeonu to rozjel Vladimír Justl, o obsahu svazků a textové podobě se autor, žijící v Kanadě, domlouval s ním a Justl pak vyjednával se zdejším nakladatelem. Vyjednávání to bylo dosti bizarní, neboť od druhého svazku od roku 1994 byl nakladatelem smutně – nebo vesele, jak se to vezme – proslulý Ivo Železný.
MK: Spisy pak ale nakladatele měnily, ne?
MŠ: Když to po deseti letech začalo výrobně skřípat i u Železného, ujal se Spisů podnikatel a nadšenec do Škvoreckého Václav Krištof a pokračoval v nich pod firmou své tehdejší Literární akademie (když pak vstoupil do komunální politiky, změnil nakladatelskou značku na Books and Cards). Tehdy bylo něco jako redakční rada Spisů deklarováno vlastně poprvé. Vedle Vladimíra Justla a Václava Krištofa ji utvořil ještě Michal Přibáň, který s Krištofem spolupracoval ve Společnosti Josefa Škvoreckého snad už od jejího založení v listopadu nebo v prosinci 1989 a v letech 2004–2005 vydal dvousvazkovou Škvoreckého bibliografii, a já, který byl u Spisů od poloviny devadesátých let a dělal jsem tam po dohodě s autorem a Justlem většinu komponovaných svazků, tedy těch, které netvořil jeden text, nýbrž jejich obsah koncipoval editor.
JF: Jak ta redakční rada fungovala?
MŠ: Fungovala neformálně, nikdy jsme se v těch čtyřech nesešli, ale všichni jsme myslím věděli, co děláme a co je ještě třeba udělat. Znovu připomínám ten poněkud živelný nebo improvizovaný vývoj Spisů v prvních patnácti letech. V roce 2006, kdy se jich ujímá Literární akademie, je vydáno 25 svazků. Nikdo to myslím neformuloval, ale spojovalo nás vědomí služby Josefu Škvoreckému a všichni jsme se nějak tolerovali. Michal Přibáň a jeho spolupracovníci se postarali o detektivní tetralogii, korespondenci a scénáře, já jsem pokračoval ve vydávání esejí a připravil jsem komentované znění rukopisu Zbabělců. Václav Krištof vždycky říkal: vy dva umíte to, co já neumím, a já se postarám o nakladatelskou stránku věci. Myslím, že se to docela dařilo.
MK: A změnilo se něco po Justlově smrti?
MŠ: Po Vladimírově smrti (2010), resp. po smrti Josef Škvoreckého (2012) jsme se sešli a vážili, zda Spisy dokončit, anebo dokončit či zakonzervovat a rozvrhnout hned nové, náročnější a vyrovnanější vydání. Cítil jsem, že mí dva kolegové jsou spíše pro první variantu. Navrhoval jsem tedy, aby se aspoň nově vydaly povídky a novely, které v prvních svazcích Spisů u Železného nedopadly dobře, ale ani na to se ti dva nijak netvářili. Něco jsem si o jejich motivaci přirozeně myslel, ale protože dosavadní komunikace s Václavem Krištofem probíhala věcně, nepodkládal jsem jeho postoji žádné postranní zájmy. Bral jsem to tak, že si potřebuje financování Spisů rozmyslet a připravit, což se mu vždycky dařilo. Já osobně jsem mu zvláště vděčný za vydání toho rukopisného znění Zbabělců, které obnášelo v jednom svazku text a v druhém komentář. Pro něho jako pro člověka založeného spíše popularizačně než odborně to muselo být hodně tvrdé sousto, ale skousnul to.
JF: Co po Škvoreckého smrti ještě zbývalo ve Spisech vydat?
MŠ: Dva velké exilové romány zasazené do 19. století, rozhlasovou publicistiku z Hlasu Ameriky a „zbylé“ drobné texty, které vznikly během vydávání Spisů, ale Škvorecký je po dohodě s Justlem i Železným kvůli malému rozsahu publikoval jinde (Spisy byly tehdy současně autorem i Justlem pojímány jako výběrové). Když vyšla Nevěsta z Texasu (2013) a Scherzo capriccioso (2016), redakční rada Spisů zůstávala v tiráži beze změny, text obou knih se připravoval dlouho před vydáním, rozebrali si to manželé Přibáňovi a Petr Šrůta, nemíchal jsem se jim do toho. Někdy v roce 2018, bylo to myslím před jedním z textologických kolokvií, které v Ústavu pro českou literaturu pořádáte, jsem se na Václava Krištofa obrátil s otázkou po dalším osudu Spisů, odpověděl, že po Pulchře a Povídkách z Rajského údolí by byly Spisy v podstatě uzavřené, ale že současně další práce je pořád hodně a že bychom se měli sejít. Ale když čas oponou trhnul do roku 2021, byl jsem náhle fuč.
MK: Když se věci mají takto, jak může někdo někoho z té redakční rady vyloučit, respektive někoho kooptovat?
MŠ: No to já nevím a skoro bych řekl, že v té otázce je už zakódována odpověď. Myslím, že Václav Krištof, když už tu ani autor, ani první editor nebyli, nabyl dojmu, že bude Spisy řídit jako firmu. Asi si řekl, že když já na jeho Literární akademii nevyučuju, tak co bych dělal v redakční radě Škvoreckého Spisů? A protože by pravděpodobně bylo hloupé, kdyby pod Spisy byli podepsáni jen on a jeho přítel Michal Přibáň, rozhlédl se po svých dalších zaměstnancích a vybral třetího, resp. třetí do mariáše, Zuzanu Říhovou.
MK: To je badatelka zaměřená mj. na dílo Milady Součkové, je také dosti nadějnou spisovatelkou, ale že by byla odbornice na Škvoreckého nebo na ediční práci, to si nějak nedovedu s ničím konotovat. Ty jo?
MŠ: Ne, ale myslím, že je to jedno. Krištof mohl taky z lidí, kteří působí na LA, říct třeba Petru Žantovskému nebo Vladimíru Novotnému, takže v tomto případě přizval pro forma aspoň někoho, kdo pracuje v akademické instituci a má nějaké odborné publikace – i když se nijak netýkají ani Škvoreckého, ani textologie.
JF: Počkejte chvilku… [pauza, telefonuje] Už to všechno do sebe hezky zapadá. Zuzana se o umístění svého jména v redakční radě Spisů Josefa Škvoreckého dozvěděla až teď ode mě! Nikdo to s ní před vydáním knihy neprojednal, prostě až dosud o ničem nevěděla.
MK: To je chucpe! Zřejmě si v redakci Spisů řekli, že když řídíš Spisy jiného autora a když každý člověk smí řídit jen jedny, tak u Škvoreckého nemáš už co pohledávat. A současně když se zdá, že někdo jiný žádné spisy neřídí, tak by je řídit měl, a ani jednomu se to nemusí sdělovat…
MŠ: Jasně. V manažerské příručce přece stojí, že podstata silového řešení spočívá v tom, že se nikdo nikoho na nic neptá.
JF: To to dopadlo… Victis honos!
[…]