S odstupem jednoho půlstoletí se nakladatelství Pulchra navrátilo k textu románu Útěk národohospodáře, politika, publicisty a politického vězně odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou Jiřího Hejdy a pořídilo jeho druhé knižní vydání, vymezené na přední straně desek podtitulem „úplné, necenzurované vydání s doprovodnými studiemi“. Za jeho realizací stojí tři dámy: literární historička Petra Loučová, historička specializující se na české moderní dějiny Klára Pinerová a jedna z dnes nejproduktivnějších editorek v oblasti krásné literatury Milena Vojtková.

Čtenářské obci bude po roce 1989 znám Jiří Hejda zejména jako autor memoárové literatury díky opakovaným vydáním jeho rozsáhlé vzpomínkové knihy Žil jsem zbytečně (naposledy 2020), popřípadě jako představitel tzv. vězeňské poezie, a to prostřednictvím dvou porevolučních vydání jeho sonetových cyklů z období jeho věznění, let 1950–1962 (1993 a 2010). Román Útěk, který ještě stihl vyjít v roce 1969 v Melantrichu, aby – podle doložených svědectví – byla část jeho nákladu již stahována z prodeje, byl sice první Hejdovou knižní publikací čistě beletristického textu, avšak do křížku s literaturou se autor pustil již na počátku dvacátých let, kdy napsal a na jeviště uvedl tři divadelní hry, a jako reportér se představil v polovině třicátých let brožurou V zemi hákového kříže.

Osou příběhu Hejdova románu je útěk hlavního hrdiny Blažka a jeho přítele Franty z leopoldovské věznice a zejména líčení složitých situací, do nichž se uprchlík dostává, konfliktů mezi oběma hrdiny a myšlenkových pochodů, které vedou k jednotlivým rozhodnutím. Text charakterizuje především velká míra deskripce, detailnost vyprávění, jež se projevuje například i ve výstavbě dialogických pasáží. I díky nim je akcentována úvahová složka textu, v níž se logicky nejvíce otiskly názorové postoje vlastního autora i jeho zkušenost z věznění v Leopoldově (Hejda sám se o útěk nepokusil, v tomto případě mu byl inspirací osud spoluvězně). Velký otazník stojí za závěrem příběhu, kdy se Blažek vzdává možnosti emigrovat a rozhoduje se vydat úřadům s tímto – jak jistě i v době prvního vydání, natož pak viděno dnešní perspektivou – naivním zdůvodněním: „Ale nepojedu zpátky na pevnost, nýbrž do Prahy, na ministerstvo vnitra, kde oznámím všechny případy hrubého porušování práva a lidskosti, kterých se dopouštějí podřízené orgány v tak zvaných ústavech nápravného zařízení, kterými jsem prošel od svého zatčení“ (s. 297).

O existenci alternativního závěru románu (bohužel se nedochoval), o jehož vyznění se lze jen dohadovat, ale i o jeho genezi, přijetí apod. detailně referuje v závěrečné, osmdesátistránkové (sic!) studii Petra Loučová. Díky jejímu výzkumu (a bádání její kolegyně Pinerové, která se soustředila na okolnosti Hejdova procesu a léta jeho věznění) má dnešní čtenář možnost číst Útěk zasazený do širokého kontextu, a navíc ve znění, které vzešlo z neortodoxního edičního řešení tohoto druhého knižního vydání (pro pořádek dodejme, že Útěk vyšel před lety ještě jako e-kniha).

Editorka Milena Vojtková měla možnost pracovat s několika prameny. Měla kromě prvního knižního vydání, o němž je známo, že bylo pro vydání (auto)cenzurováno, k dispozici kompletní původní autorský rukopis (Hejda na románu pracoval v polovině šedesátých let), dále tři takřka identické autorské strojopisy a čtvrtý, upravený strojopis, jenž je přepisem z předchozí dochované série strojopisů a je v něm další vrstva úprav. Srovnání ukázalo, že knižní znění bylo pořízeno ze strojopisu dochovaného ve zmiňovaných třech exemplářích, proto se editorka rozhodla pro základ své edice volit strojopis číslo čtyři, který představuje poslední autorovu ruku. Vojtková pak nešla cestou tradičního způsobu vydání, kdy by edičně připravený výchozí text tvořil koherentní celek a byl popřípadě dále vybaven aparátem s různočtením, ale zvolila netradiční formu, kdy ve hlavním textu značkou puntíku signalizuje konec a začátek v knižním vydání vypuštěných úseků textu, navíc pak formou poznámky pod čarou upozorňuje a cituje pasáže, v nichž se výchozí strojopis liší od dochovaného autografu.

Toto neběžné řešení přehledně demonstruje postupné zbavování textu desítek pasáží, jež se jevily jako závadné (od nadávek na KSČ přes líčení poměrů ve věznicích až např. po zmínky o proskribovaných osobách). Editorka postupuje v celém textu konzistentně, jedinou nepochopitelnou výjimkou, která vykazuje známky eklektického přístupu k ustavení konečného znění textu, když dochází ke kontaminaci výchozího znění (4. strojopis) úseky textu z rukopisu, jsou strany 66–67. Berme to ovšem také jako takový malý puntík – na kráse.