V příspěvku uveřejněném zde minulý týden upozornila Anna Štičková mj. na to, že Městská knihovna v Praze disponuje s odborně připravenými texty I. M. Jirouse v knihách Magorův zápisník (1997) a Magorova summa (1998, 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2015) bez příslušného oprávnění. Vyslovila přitom naději, že poté, co jeden ze dvou okradených editorů knihovnu „oslovil“, dojde „snad nejen k uzavření příslušných smluv, ale třeba dokonce i k finančnímu vyrovnání“.

Jsem ten druhý editor a slovutnou instituci jsem nekontaktoval, neboť to pokládám za marné, přičemž obdivuju editora Summy Martina Machovce, že se do komunikace s knihovnou pustil (MK šíří jeho vydání z roku 2015 rozparcelované na jednotlivé Jirousovy sbírky). Nebudu čtenáře zdržovat líčením svého milostného vztahu k organizacím veřejné správy a napíšu jen, že pokud někdo při četbě Jirousových básní nebo esejí dává přednost elektronické verzi Městské knihovny v Praze před „papírovou“ knihou – jejíž grafickou úpravu vymyslel Viktor Karlík jako echo strojopisného, resp. samizdatového prostředí, v němž se Jirousovy texty původně šířily –, pak takovému čtenáři není pomoci.

O beznadějné věci bych nepsal – povážlivé praxi MK se např. věnoval příspěvek Jakuba Říhy –, kdyby se mi při práci se Souborným katalogem ČR nepřihodila zvláštní nehoda. Jako příslovečná Lotova žena jsem seznal, že MK v Praze nabízí uloupené zboží nikoli jako odliku knižní publikace, ale jako samostatné, původní vydání. Proto nyní pár slov – nikoli pro MK, nýbrž pro netušící čtenáře – o tom, o co vlastně v obecné rovině jde. Abych nebyl obviněn ze špinavých osobních zájmů, sáhnu po něčem, co se mých autorských práv netýká.

Městská knihovna v Praze „vydala“ v elektronické verzi také například publicistiku Karla Čapka. Na copyrightové stránce výboru O umění a kultuře I je uvedeno, že (1) text původní knižní edice z roku 1984 byl „pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze redakčně zpracován“, že (2) tento text „není vázán autorskými právy“ a že (3) „vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá“ nějaké „licenci“. Málokdy přiléhá rčení „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“ tak těsně jako zde ke každému ze jmenovaných paragrafů.

(1a) „Redakční zpracování“ v pojetí MK znamená, že zaměstnanec knihovny přečte text po tzv. OCR digitalizaci knižního vydání a koriguje strojově chybně přečtené znaky. Drzost označení „redakce“ zde spočívá v tom, že opracováván není jen text Čapkův, ale také editorky tehdejšího svazku Ziny Trochové. Ta totiž pro publikaci v roce 1984 shromáždila veškeré textové prameny (v případě Čapkovy publicistiky šlo zejména o první otisk v novinách a o další verze textu, pokud ho Čapek zařadil do některé ze svých knih komponovaných z novinových článků), porovnala je mezi sebou a určila výchozí znění, opravila v něm nejen písařské a tiskové chyby, ale především autorovy články jazykově opracovala. Znamená to, že prostudovala stovky Čapkových statí a rozhodovala se, kde např. ponechá neobvyklou hláskovou kvantitu a u jakých jevů ji sjednotí, kde zachová zastaralé tvary slov, jak bude ohýbat cizí jména (s nimiž spisovatel zacházel různorodě), jak upraví slova přejatá (která se v Čapkově době psala jinak než v roce 1984), jak bude zacházet se zkratkami ap., a na jakých místech bude nakonec autorův text emendovat, tj. opraví ho v jeho věcné rovině.

(1b) „Redakce“ MK se nezabývala Čapkovým textem v příslušném vydání dobových periodik jako Lumír, Česká revue, Volné směry, Cesta, Národní listy nebo Lidové noviny, nýbrž vzala hotovou práci, kterou někdo (zde Zina Trochová) odborným a současně nezaměnitelným způsobem vykonal – nezaměnitelným proto, že zacházení s jazykem má sice svá pravidla, ale při jejich uplatňování lze dle příslušných souvislostí volit různé alternativy. Jméno Ziny Trochové přitom ve „vydání“ Městské knihovny v Praze nikde uvedeno není, a to ani tam, kde je editorka zároveň překladatelkou Čapkových statí z francouzštiny nebo angličtiny (stejně jako nejsou uváděna jména jiných překladatelů Čapkových textů, které nebyly psány v češtině, resp. jejich české verze se nezachovaly).

(2a) Texty Karla Čapka vázány autorskými právy skutečně nejsou (od autorovy smrti uplynulo více než 70 let), ale zato jsou vázány – bouřlivější temperament než já by řekl: zatraceně vázány – autorskými právy editorů. Městská knihovna v Praze totiž nešíří jen Čapkovy články, ale také jejich opravenou jazykovou podobu a zejména jejich celkové knižní uspořádání. Onu knihu s titulem O umění a kultuře I Karel Čapek nikdy nenapsal a nevydal. Obsah svazku, tj. výběr textů a jejich uspořádání, je původním tvůrčím činem vydavatelů, v případě dvou sérií O umění a kultuře I–III a Od člověka k člověku I–III jde o dílo Emanuela Macka a Miloše Pohorského.

(2b) Někdo v MK se domníval, že když se pro elektronické vydání nepřevezmou z původních knih ediční poznámky, vysvětlivky a doslovy, bude „právně“ všechno v pořádku. Je v tuto chvíli lhostejné, zda se tak stalo kvůli nevědomosti o tom, jak citlivý organismus edice nějakého textu a komentář k němu představuje, anebo kvůli vypočítavosti, aby se za původní vědeckou a tvůrčí práci nemuselo nic platit. Vyjde to nastejno, neboť ke krádeži, jak jsme viděli, došlo tak jako tak.

(3) Čtenář by měl vědět, že to, co čte, není žádný text „o sobě“, ale dílo, které někdo kdysi napsal a někdo jiný je v jiné době pro čtenáře připravil – nikoli reprodukoval. Pokud chtěla MK ten druhý krok přeskočit, měla uveřejnit buď Čapkovy rukopisy nebo první otisky jeho článků v dobových novinách. Neudělala-li to a posloužila-li si prací někoho jiného, měla jeho jméno poctivě uvést tam, kde se tak opovážlivě natřásá její absurdní copyright.

P. S. „Osvojení“ Jirouse – knihy Magorovy dopisy (2005) a Magorova oáza (2019) zůstaly této řezničiny zatím ušetřeny – má podobné parametry, až na to, že jména editorů nejsou z elektronické edice vyzmizíkována zcela, ale zmíněna v několikařádkové „ediční poznámce“ s reverencí, jež bere dech: Machovcova práce je v jednotlivých Jirousových sbírkách označena jako „záslužná precizní badatelská“ a knihovna k ní svého čtenáře „odkazuje“. Můj díl na Magorově zápisníku, který v manažerské péči MK zůstal pohromadě, je oceněn jako „mimořádný vydavatelský projekt“, který však „z licenčních důvodů“ nebylo možné „přinést v komplexnosti, jakou nabízí tištěná publikace“. Jaké překážky stály v cestě k elektronické komplexnosti, řečeno není. Já jsem to každopádně nebyl, neboť jsem o elektronizaci své práce ani nevěděl.