Podruhé a tentokrát zásadnějším vydavatelským počinem vrací se knihovna/nakladatelství Libri prohibiti k osobě Ladislava Radimského. Po vydání Radimského korespondence s Karlem Vránou v roce 2015 s titulem Promiňte tu čmáraninu (ed. M. Přibáň), vychází nyní rozsáhlý výbor z Radimského publicistiky z padesátých a šedesátých let nazvaný technicistně Texty z exilu. Výběr pořídila Kateřina Volková, texty edičně připravil Michal Jareš a autorovu bibliografii (na přiloženém CD-ROMu) sestavil Jiří Gruntorád. Vzhledem k rozsahu a šíři záběru vydaného výboru se tak poprvé prostřednictvím této publikace mohou širší čtenářské vrstvy seznámit s tvorbou „pilířového“ autora naší exulantské literatury, musí si však knihu opatřit přímo u nakladatele, v běžné distribuci bohužel není.

Ač ročník 1898, Radimský – vystudovaný právník, ministerský úředník, diplomat – se v české literatuře zjevuje až v roce 1933, kdy ze soutěže Melantricha, v jejíž porotě seděli O. Fischer, B. Fučík a F. X. Šalda, vzešla jeho prvotina, esejistická kniha Tvůrcem snadno a rychle. Pro ni si do té doby hlavně v odborném tisku sporadicky publikující Radimský volí pseudonym Petr Den, pod kterým bude i v budoucnu zveřejňovat své literární práce (zprvu se bude dokonce v tisku spekulovat nad tím, kdo se vlastně za tímto jménem skrývá). Tento pseudonym pak vstoupí do názvu další knižně publikované práce, brožury, v níž se Petr Den „vadil s českou literaturou“. Po válce v Československu vydává ještě eseje Řeči ke gymnazistům, které však trochu zapadly, a za protektorátu napsanou knihu Pětkrát Kolín (1947, v roce 1997 nově s názvem Město), která se díky Funkeho fotografické příloze stala později hledanou publikací.

Od roku 1946 působil Radimský v New Yorku při OSN, po únorovém puči pak zůstal ve Spojených státech, po smrti Jana Masaryka vystoupil ze služeb Československé republiky. Později se vrátil do sekretariátu OSN a v USA žil do své smrti v září 1970. Od konce čtyřicátých let se aktivně podílel na chodu významných exilových společností a spolků, spolupracoval s Hlasem Ameriky a RFE, publikoval v mnoha exilových časopisech, ale zejména působil jako redaktor kulturních revue Perspektivy a Proměny. V exilových nakladatelstvích mu také vyšla řada knih, např. cestopisů, sbírek rozhlasových úvah, politických esejů.

Rozsáhlý výbor jeho pořadatelka, která se mohla opřít o pozůstalost L. Radimského deponovanou v knihovně LP, rozvrhla do sedmi, respektive osmi oddílů, které jsou jednak vymezeny tematicky (Úvahy o Evropě, Postřehy z Ameriky), jednak časově (texty z období Pražského jara, okupace a normalizace) či podle žánrů (fejetony, povídky). Osmý oddíl tvoří několik desítek stran čítající pásmo z úryvků z korespondence Radimského (a z listů jeho ženy Olgy), které je opět uspořádáno tematicky. Za rozsáhlou obrazovou přílohou následuje příloha textová, v jejímž čele stojí soubor pozoruhodné korespondence L. Radimského s Jindřichem Chalupeckým (ta začíná již rokem 1942), Petrem Zenklem a Václavem Havlem. Apendix svazku pak tvoří výběr několika textů o Radimském (vzpomínek, nekrologů apod.).

Výbor ukazuje Radimského jako velkou osobnost naší poválečné esejistiky, vynikajícího stylistu a člověka značného rozhledu, který byl formován demokratickými idejemi první republiky a Masarykovým odkazem nutnosti mravního jednání a svobody individua. Zde je možné hledat základ Radimského odporu proti komunismu, chápání této ideologie jako krutého nástroje pro zotročení celého národa (viz např. text o Miladě Horákové, ale vlastně i všechny jeho politicky zaměřené stati další). Přestože Radimský zastává takto jasně vymezené postoje, zůstává velmi otevřený, nepředpojatý k tomu pozitivnímu, co se děje – zejména v druhé polovině šedesátých let – na české scéně, zejména pak v oblasti umění. Z množství článků a recenzí vybrala editorka do pátého oddílu nazvaného O kultuře a umění jen zlomek, ale i ten dostatečně ilustruje Radimského-Petra Dena coby vnímavého interpreta (např. domácí poezie /Holan, Seifert/) či prvních her Václava Havla. Současně mapuje celou oblast Radimského zájmu, která začíná obecnými uměnovědnými otázkami a směřuje přes literaturu a výtvarné umění k hudbě a divadlu. Čteme si tak v jazykově vytříbené formě a v neagresivním, empatickém nastavení například o beatnické literatuře, Leoši Janáčkovi, newyorských výstavách, kafkologickém bádání v Československu nebo o autorech, se kterými Radimský sdílel osud exulanta (J. Čep, Z. Němeček).

Jak přiznaný stav „zrodu“, do něhož dovedl Jiří Gruntorád svoji bibliografii, která bude dále doplňována a pilována, tak samo nastavení výboru, který v některých oblastech dokázal pouze nastínit oblasti Radimského zájmu, směřují k tomu, že se bude třeba k této přední osobnosti poválečného exilu co nejdříve vrátit ať už třeba reedicí některých jeho v exilu vydaných knih, nejlépe však soubornými edicemi jeho esejistické či recenzentské činnosti. Bude-li mít svazek Texty z exilu vedle svého primárního úkolu, jímž bylo uvést Radimského do přítomného kontextu a který se splnit podařilo, navíc i tento iniciační potenciál, splní svoji úlohu nadmíru.

Na zadní stranu desek vydavatelé šťastně vybrali citát, jenž je esencí z Radimského kulturněpolitické publicistiky a který ale také skvěle dokládá jeho kritičnost, zdravý skepticismus a prozíravost. Text byl napsán v roce 1951, nebyl nikdy publikován a mluví k nám krutě aktuálně. Uveďme jej na závěr v plném znění: „…kdo je opravdový masarykovec, ví bohužel až příliš jistě: zajde-li u nás komunismus jen proto, že se mu nepovede postavit lidi před naplněná koryta, která jim sliboval, pak to, co přijde po něm, nebude o mnoho lepší předcházejícího. I pak budeme zase jen to, co budeme jíst, a nemyslím, že by se naše jakost příliš zlepšila tím, že místo sovětské pšenice budeme jíst zaoceánské konzervy“ (s. 51).