Pane profesore – můj drahý pane profesore.

Budu velmi osobní. Nemohu jinak. Přátelství a srdečnost, jež jste nám věnoval vždy jako samozřejmost – mně i ostatním, mně ale měrou opravdu mimořádnou – jsou přece vždy něčím osobním, nesamozřejmým a vzácným. To přece člověk nenajde jen tak na ulici. O to více jsem si jist, že zde nemluvím jen za sebe.

Nevzpomínám si už, kdy a kde jsem se stal Vaším žákem. Stával jsem se jím znovu a znovu v našich nespočetných setkáních. Tedy vím jistě jak: stal jsem se jím v rozhovoru s Vámi. Nejsem veliký Carl Dahlhaus, Luigi Nono nebo Karel Kosík. Ale vy jste ke mně mluvil tak jako k nim a jako s nimi. A to mělo nějaký vzlet! Probouzel jste ve mně kosíčka.

Jednou se mi zdálo o mé mamince – říkám Vám to, protože i Vy jste mi mnohé o Vaší mamince a otci svěřil – zdálo se mi, jak se mnou doma v předsíni hovořila a pak se jen otočila a odešla do obývacího pokoje… Díval jsem se na ni a v tom snu mi hlavou prolétla myšlenka: vždyť já jí to přece nemůžu říct, já jí přece nemůžu říct, že už umřela – zarmoutilo by ji to. Pane profesore, Vám to taky říct nechci. Vždyť je tomu ještě docela nedávno, co jste začal plánovat, že otevřete seminář pro úzký kroužek svých přátel… a otevřeme nějakou tu lahvici, támhle na nás čeká…

Jednou, to už jste nebydlel Jana Masaryka, jsem k Vám přišel s Aureliovými Hovory k sobě. Vám se v očích tak nějak zalesklo a pak jste pravil: S touto knihou moje maminka přečkala válku. A také jste mi vyprávěl o Vašem otci, středoškolském panu profesorovi, o tom, jak svou statečností ochraňoval životy jiných, o tom, v jak zuboženém stavu se vrátil po válce domů a jak tam znovu po té dlouhé době stál ve dveřích. A já jsem si stále více uvědomoval, že nic z toho, co mi svěřujete, opravdu nic pro Vás nestojí stranou toho, jak uvažujete o hudbě, jak přemýšlíte o umění, jak uvažujete o kompozici, jak přemýšlíte: co je tu člověk? – a co je to tvorba člověka?

Chci Vám poděkovat. Chránil jste nás, studenty i nestudenty, pečoval jste o naše životy – o naše představy, touhy, aspirace. A některé jste doslova resuscitoval: ty, kterým bylo ublíženo – i ty, kteří ubližovali.

Pane profesore, přicházím dnes za Vámi v poněkud jiné konstelaci, než jaké jsme byli zvyklí. A ta si žádá, abychom dnes začali z opačného konce: abych se já i my všichni zde s Vámi rozloučili. Řeknu přesně to, co jste mi říkával, když jste proti mně u dveří stál a já už pospíchal na vlak a ještě si dovazoval tkaničky: zdvihl jste ruku, sevřel ji a pak jste pravil – Tak! A držte se!

Držme se tedy.

 

Prosloveno na pohřbu prof. Ivana Vojtěcha 6. 3. 2020