Již několikrát jsme psali o tom, že „projekt“ Tvárnice je celý podivný. Na naši nejmladší glosu o Tvárnici se ve čtrnáctideníku, odkud toto ocenění vzešlo, jali reagovat. A reakce je bohužel stejná jako cena sama, totiž nedomyšlená. Ve Tvaru – asi v euforii z distribuce stavebního materiálu – se nás totiž rozhodli také na nějakou cenu nominovat. Milan Ohnisko ji ve svém editorialu v č. 2/2020 nazval „Jak něco poflusat bez ohledu na fakta“, což je sice název trochu krkolomný, avšak radost z toho, že jsme se ocitli v užším výběru, nám to nekalí.

Odkazovat na fakta v polemice je ta nejotřepanější strategie – a často to dopadne špatně. I Ohniskova reakce na naši výtku, že vyhlášení ceny bylo zpackané a že není jasné Onuferovo umístění, se s fakticitou příliš nenamáhá. Ani při nejlepší vůli nejde z vyhlášení rozpoznat, jak to dopadlo. Čitelné to prostě není a je bezvadné, že Milan Ohnisko si je tohoto „faktu“ dobře vědom, neboť vzápětí nám hned děkuje za podnět s tím, že tedy příště budou organizátoři při vyhlašování explicitní!

K tomu všemu se v závěru editorialu Milan Ohnisko ‒ v návaznosti na slova Barbory Čihákové, nominované koneckonců na stejnou cenu jako autor přítomné glosy, která ve své Nedělničce chtěla upozornit na nesmyslnost ceny výzvou, aby se „z legrace“ hlasovalo pro některého z kamarádů či známých, ‒ dobral k myšlence, že celá soutěž je vlastně hra. Přestože se Ohniskova optika „všechno je hra“ nejeví pro život úplně marná, je potřeba konfrontovat tuto figuru s pisatelovými vlastními proklamacemi při vyhlášení Tvárnice, na něž jsme ostatně již odkazovali. Založit cenu, jejímž prostřednictvím se Tvar chce domoci jakési rehabilitace literární kritiky a reklamovat pro ni vážnost, nastavit následně neprůhledně způsob hlasování, a pak to celé prohlásit za hru – to je už trochu patafyzika.